Příspěvek
od Magi_mb » 13 led 2017 11:22
Lamo, podle mě není možné mít na děti jiný metr. Pak to totiž dělá hlavně problémy v jejich soužití a přátelství. A ano, já jsem ten přísnější a důslednější. Ale také komunikativnější a dětem (mým, našim i partnerovým) se věnuji asi víc, než partner. Jsem to já, kdo se s nimi učí, kdo vyčesává vši a kontroluje zuby, kdo čte večer pohádky, kdo řeší problémy a neshody, takže nějak nevím, jak bych to měla dělat, pokud by mě nerespektovaly a neposlouchaly. Neumím si představit, že bych vynadala těm svým dvěma (přestože všichni společně udělaly brutální bordel v pokojíčku) a ostatní dvě děti za to nepokárala. Nebo když se domluvíme, že jdou na 2 hodiny na hřiště a já pro ně musím dojít, protože ani za 2,5 hoďky nejsou doma, tak že by moje dostaly upozorňovací ránu na zadek (a podotýkám, že je to skutečně upozorňovačka, kterou skoro necítí) a jeho ne. No to by těžko byly přátelé. A to že mám jiný výchovný model, než matka, to je prostě fakt. Mám i jinou metodu učení, kterou po dětech vyžaduji:(tablet, mobil nebo počítač jsou naprosto tabu - pouze pokud připravují nějakou prezentaci do školy, nebo si vyhledávají informace na netu, jí se to, co dostanou, pomáhají s úklidem a pracemi kolem domu, nečumí se na bednu a ani zapnout si ji nemohou, pokud se nezeptají). A věř, že to funguje. Já jsem se je naučila mít moc ráda a beru, že jsou všichni naši, nedělám mezi nimi žádné rozdíly. A myslím si, že ony mají rády mě, protože pokud mají problém, jdou raději za mnou, než za taťkou (moje, naše i jeho). Ono totiž mít rád děcko, které Vám odmlouvá, hádá se s Vámi či Vašimi dětmi (nedej bůh, jim ubližuje), neuklidí po sobě, neodnese talíř, nepřiveze pozornost k narozeninám, nemluví s Vámi, tohle nejí, to je hnusný,.. …. Je dost složité (no podle mě je to spíš nemožné a je úplně jedno, čí to děcko je). A ano, je pravda, že u puberťáka by se jakýkoliv režim zaváděl hůř, než u dětí do 6 let. U nás to sice taky chvilku trvalo, ale teď je to výborné. A když řeknu, že se májí jít učit, neodpoví mi:“ Ty mi nemáš co nařizovat, nejsi moje máma!“ jak to slýchám u jedné mojí kámošky.
Mým příspěvkem jsem jen chtěla napsat, jak to bereme u nás v rodině. Každý má jiný přístup a jinou metodu a nikdo neví, jaká je ta nejlepší. Já je popisuji, jak to funguje u nás a hlavně to, že láska k cizím dětem (a je úplně jedno, že jsou partnera, kterého milujete) nepřijde hned, ale musí se vybudovat, což trvá o to déle, čím jsou starší.