Nová partnerka a vztah dětí s ní

[ota377]

Možná k střídavce tvůj manžel přistupuje obdobně "hrdě" jako já:
Pro mne je samozřejmost, že se dokážu a chci o své děti postarat i sám. S tím přistupuji i ke střídavce - je spravedlivá, v zájmu dětí a proto ji podporuji a jsem rád, že ji mám a že mi bejvalka s výchovou pomáhá, ale v případě nutnosti se dokážu o děcka postarat i sám bez bejvalky a tak mi nijak moc nevadí, že mne stojí děti více peněz a že chodím častěji k doktorce či na třídní schůzky ...
Pokud se k tomu staví manžel obdobně, tak ho chápu, ale zároveň chápu i tebe, že to může být pro tebe těžké (pro mou přítelkyni to je taky těžké), možná by pomohlo, kdybys přistupovala k dětem, jakoby by byly v manželově výhradní péči - pokud na ně bude bejvalka kašlat i nadále, tak stejně je dost možné, že v budoucnu na manželovu výhradní péči jednou stejně dojde

[Katerina]

[quote="fajfr"]Souhlas, pokud by partnerka neměla své vlastní dítě, může se u ní projevit časem závist nebo odmítání dítěte.. ovšem všechno je to o lidech a především o toleranci, záleží na konkrétní situaci.

Tak s tímhle nesouhlasím, i nějaké výzkumy ukazují, že bezdětné ženy nevlastní dítě akceptujou naopak dobře.

[Katerina]

Poprosil bych o zkušenosti, pokud jsou, s výše popsaným tématem. Zajímalo by mě, jak přijímá vaše nová partnerka děti z předchozího vztahu, zejména v situaci, kdy jsou doma častěji než jen 1 víkend za 14 dní. Díky

Z vašeho příspěvku mi přijde, že vaše nová partnerka děti moc nepřijímá. Mluvil jste s ní o tom? Já myslím, že je to velmi potřeba! Abyste jí řekl, co byste rád, jak byste si to představoval. Aby vám řekla, s čím bojuje, v čem je to pro ní těžké. Protože je to těžké. A abyste si nějak řekli, jak to budete nejlíp dělat. Taky možná potřebuje podpořit od vás, abyste se za ní postavil a podpořil její autoritu, aby měla před dětmi slovo (pokud možno laskavé).

Je taky potřeba si uvědomit, že trvá velmi dlouho, než si děti a noví partneři na sebe zvyknou, a že "složená" rodina není úplně stejná jako ta biologická. Já mám 2 nevlastní syny dnes 14 a 17, proces jejich přijetí byl velmi dlouhý, od začátku jsem byla myslím hodná macecha, ale víc "moje" jsou až od doby, kdy jsou v naší výhradní péči. Měli jsme 8 let střídavku a při ní jsem byla daleko víc mimo hru.

Má vaše nová partnerka děti? Já je neměla a dnes zpětně vidím, že jsem třeba k nevlastním synům neuměla být tak tolerantní, jako jsem dneska ke svému synovi, kterého mám s jejich otcem. Nedovedla jsem jim ani dát tolik něhy, kolik by si zasloužili, protože jsem se prostě na ně neuměla napojit tak, jako to umím s tím, kterého mám od mimina. Dneska je mi líto zmařené šance na důvěrnější vztah, ale v té době před vlastním dítětem jsem neměla tolik mateřských citů. A to si fakt myslím, že jsem dost příkladná macecha a vložila jsem do toho opravdu hodně úsilí. Navíc byli kluci ve střídavce a měli ke mně malinko odstup myslím i z ohledů na svojí mámu (která se ale mezi nás nijak nestavěla).

Co hodně pomáhalo, bylo, že se matka dětí do mě nenavážela a můj muž se vždycky snažil podpořit náš vztah. Nevyžadoval ode mě víc, než jsem byla schopná, a zároveň mi dal autoritu kluky vychovávat. Když po mě něco chtěl, říkal mi to přímo. Hodně a často jsme se o rodině bavili. Například jsme dlouho to měli tak, že on se staral ponejvíc o velké kluky a já o toho našeho společného. Teď jsme to dost upravili a o děti se víc podělili a je to o dost lepší.

[Magi_mb]

Taky si dovolím něco přidat. Žiju s partnerem, já mám dceru 12 let z prvního manželství ve své výhradní péči, a s novým partnerem mám syna 6 let. Partner má 2 děti z předchozího vztahu (9 a 12 let), které k nám bohužel jezdí pouze na víkendy. Začátky byly složité, asi pro všechny. Já mám totiž jiný přístup k výchově, než na jaký byla partnerova děcka zvyklá. Jsem dost přísná, důsledná, a když se něco řekne, tak to prostě platí. Partnerova děcka byla velmi překvapena mým přístupem a asi měla ze začátku i strach. A já se nedivím, vše bylo nové, nevěděly, co mohou a co ne, jak se mají chovat, co mohou říct,… No ještě že byly relativně malí (2 a 5 let). A tak jsme hodně mluvili, vysvětlovala jsem jim, proč to tak bude, ale ze zásad jsem neustoupila. Prostě jsem se ke všem dětem snažila chovat stejně. A pro jejich vzájemný vztah to bylo asi nejlepší. Teď už se mě nebojí, ale plně mě respektují a poslouchají. Ale dokážou se se mnou i bavit, dělat blbosti, učit i smát, až nám tečou slzy. A jediné, co nás všechny strašně mrzí je, že s jejich mamkou není rozumná řeč. Prostě se striktně řídí rozsudkem a ani vlastním dětem nedovolí k nám jet, ač by chtěly – ale není to v rozsudku, tak prostě ne. Nebo pokud chtějí jinak prázdniny (ony všechny děti chtějí být u nás hlavně společně, jsou věkem velmi blízko a jsou jak opravdový sourozenci), no ale ani toto nejde.
Takže rada, nejdůležitější je se chovat ke všem stejně, dát jim stejně, nebo alespoň velmi podobně všeho, ať už se jedná o dárky, pozornost, pusinek i čas. A že je to těžké, to je, ale jde to.
Přeji Vám, ať se to podaří. Nebude to hned, s tím nepočítejte. Nebude to snadné, ale nakonec to půjde.

[Lama]

Uplně

Taky si dovolím něco přidat. Žiju s partnerem, já mám dceru 12 let z prvního manželství ve své výhradní péči, a s novým partnerem mám syna 6 let. Partner má 2 děti z předchozího vztahu (9 a 12 let), které k nám bohužel jezdí pouze na víkendy. Začátky byly složité, asi pro všechny. Já mám totiž jiný přístup k výchově, než na jaký byla partnerova děcka zvyklá. Jsem dost přísná, důsledná, a když se něco řekne, tak to prostě platí. Partnerova děcka byla velmi překvapena mým přístupem a asi měla ze začátku i strach. A já se nedivím, vše bylo nové, nevěděly, co mohou a co ne, jak se mají chovat, co mohou říct,… No ještě že byly relativně malí (2 a 5 let). A tak jsme hodně mluvili, vysvětlovala jsem jim, proč to tak bude, ale ze zásad jsem neustoupila. Prostě jsem se ke všem dětem snažila chovat stejně. A pro jejich vzájemný vztah to bylo asi nejlepší. Teď už se mě nebojí, ale plně mě respektují a poslouchají. Ale dokážou se se mnou i bavit, dělat blbosti, učit i smát, až nám tečou slzy. A jediné, co nás všechny strašně mrzí je, že s jejich mamkou není rozumná řeč. Prostě se striktně řídí rozsudkem a ani vlastním dětem nedovolí k nám jet, ač by chtěly – ale není to v rozsudku, tak prostě ne. Nebo pokud chtějí jinak prázdniny (ony všechny děti chtějí být u nás hlavně společně, jsou věkem velmi blízko a jsou jak opravdový sourozenci), no ale ani toto nejde.
Takže rada, nejdůležitější je se chovat ke všem stejně, dát jim stejně, nebo alespoň velmi podobně všeho, ať už se jedná o dárky, pozornost, pusinek i čas. A že je to těžké, to je, ale jde to.
Přeji Vám, ať se to podaří. Nebude to hned, s tím nepočítejte. Nebude to snadné, ale nakonec to půjde.

úplně nesouhlasim. Nevím, proč dětem měnit nějaké jejich výchovné zvyky, které měli z předchozích rodin a na které se rodiče nějak domluvili. Sama bych děti vychlvával jinak, ale v tomdle plně respektuji partnera, otce dětí, ten rozhoduje, jak se děti budou vychovávat, jaký výchovný styl. A to samé očekávám od něho.

[tulen2]

To ja bych zase spis souhlasil. Ono to je ale vec na popisovani konkretnich situaci, a zvyku rodiny.
Zde deti byly male, tak nevidim problem v tom ze v jedne rodine ziji v poslouchania duslednosti, v druhe ne. Velke by se "preucovaly" hur.
Ale opravdu by neslo aby jedno dite mohlo to co druhe ne (casto byvaji deti moje, tvoje, spolecne - ruzny mix). Dulezite je, aby model v rodine platil pro vsechny deti podobne, a podobne od obou partner. Ony nejake ty rozdily budou vzdy (tata dovoli, mama ne ..) ale to je samozrejme i v rodinach bez rozchodu.

[Lama]

To ja bych zase spis souhlasil. Ono to je ale vec na popisovani konkretnich situaci, a zvyku rodiny.
Zde deti byly male, tak nevidim problem v tom ze v jedne rodine ziji v poslouchania duslednosti, v druhe ne. Velke by se "preucovaly" hur.
Ale opravdu by neslo aby jedno dite mohlo to co druhe ne (casto byvaji deti moje, tvoje, spolecne - ruzny mix). Dulezite je, aby model v rodine platil pro vsechny deti podobne, a podobne od obou partner. Ony nejake ty rozdily budou vzdy (tata dovoli, mama ne ..) ale to je samozrejme i v rodinach bez rozchodu.

no, počkej , ¨pokud matka dětí není důsledná, otec je důsledný, přídá se partnerka, ta je důsledná.. tak to je přeci v souladu s otcem. To není to, co řešim.

Myslim situace, kdy děti jsou na něco zvyklé, u matky, i u otce a najdnou přijde partnerka otce ( parner matky) a začne to měnit...
Já tedy na absolutní spravedlnosti dětí moje a jeho netrvám. Partnerovy děti jsou u nás jednou za čtrnáct dní, nechci kvuli tomu měnit zvyklosti svým dětem, aby to bylo jednotné. A stejně tak mi nepřijde fér, aby se měnilo všechno jim.
Proč měnit výchovu dětí kvuli partnerovi? Rodiče zůstanou rodiči napořád a přijde mi rozumnější hledat výchovnou schodu tam.

Ale ted asi nemluvim zrovna o důslednosti, to snad ani nejde po někom vyžadovat nedůslednost. Spíš myslím nějaké obecné věci, co například děti smí, nesmí ( malé děti sladkosti, míra koukání na televizi, počítačové hry, v pubertě si dovedu představit odlišný přístup k přespávání u kamarádů, nějaké akce mimo domov, čas příchodů...). Tam podle mě rozhoduje rodič.

[Magi_mb]

Lamo, podle mě není možné mít na děti jiný metr. Pak to totiž dělá hlavně problémy v jejich soužití a přátelství. A ano, já jsem ten přísnější a důslednější. Ale také komunikativnější a dětem (mým, našim i partnerovým) se věnuji asi víc, než partner. Jsem to já, kdo se s nimi učí, kdo vyčesává vši a kontroluje zuby, kdo čte večer pohádky, kdo řeší problémy a neshody, takže nějak nevím, jak bych to měla dělat, pokud by mě nerespektovaly a neposlouchaly. Neumím si představit, že bych vynadala těm svým dvěma (přestože všichni společně udělaly brutální bordel v pokojíčku) a ostatní dvě děti za to nepokárala. Nebo když se domluvíme, že jdou na 2 hodiny na hřiště a já pro ně musím dojít, protože ani za 2,5 hoďky nejsou doma, tak že by moje dostaly upozorňovací ránu na zadek (a podotýkám, že je to skutečně upozorňovačka, kterou skoro necítí) a jeho ne. No to by těžko byly přátelé. A to že mám jiný výchovný model, než matka, to je prostě fakt. Mám i jinou metodu učení, kterou po dětech vyžaduji:(tablet, mobil nebo počítač jsou naprosto tabu - pouze pokud připravují nějakou prezentaci do školy, nebo si vyhledávají informace na netu, jí se to, co dostanou, pomáhají s úklidem a pracemi kolem domu, nečumí se na bednu a ani zapnout si ji nemohou, pokud se nezeptají). A věř, že to funguje. Já jsem se je naučila mít moc ráda a beru, že jsou všichni naši, nedělám mezi nimi žádné rozdíly. A myslím si, že ony mají rády mě, protože pokud mají problém, jdou raději za mnou, než za taťkou (moje, naše i jeho). Ono totiž mít rád děcko, které Vám odmlouvá, hádá se s Vámi či Vašimi dětmi (nedej bůh, jim ubližuje), neuklidí po sobě, neodnese talíř, nepřiveze pozornost k narozeninám, nemluví s Vámi, tohle nejí, to je hnusný,.. …. Je dost složité (no podle mě je to spíš nemožné a je úplně jedno, čí to děcko je). A ano, je pravda, že u puberťáka by se jakýkoliv režim zaváděl hůř, než u dětí do 6 let. U nás to sice taky chvilku trvalo, ale teď je to výborné. A když řeknu, že se májí jít učit, neodpoví mi:“ Ty mi nemáš co nařizovat, nejsi moje máma!“ jak to slýchám u jedné mojí kámošky.
Mým příspěvkem jsem jen chtěla napsat, jak to bereme u nás v rodině. Každý má jiný přístup a jinou metodu a nikdo neví, jaká je ta nejlepší. Já je popisuji, jak to funguje u nás a hlavně to, že láska k cizím dětem (a je úplně jedno, že jsou partnera, kterého milujete) nepřijde hned, ale musí se vybudovat, což trvá o to déle, čím jsou starší.

[Lama]

Řikam, je to asi situace od situace. Rodina od rodiny. Je rozdíl děti ve střídavce, ve výhradní péči. Pro mně je mnohe důležitější, aby měly moje děti kontinuitu ve výchově u mně u u otce a nelitali v tom jak nudle v bandě. Naštěstí se s otcem shodnem.
Ale pokud moje děti chodí spát v jiný čas, než partnerovy, nebudu to našim měnit, kvuli pár dnům v měsíci dětem partnerovým. Pokud jsou zvyklí chodit spát později u matky a dosud to tak bylo i s otcem. Prostě to maj děti jinak. Nepřijde mi to problém.
S úklidem - tak tam se samo shodnem, že uklidit je třeba, takže problém neni.
Ohledně tabletů - ano, mé děti na tabletech nechávám minimálně, stejně jako Vy. Nejak jsem tomu nepřišla na chuť. Pokud jsou partnerovy děti na tablety zvyklé, několik let, maj je povolené na 2 hodiny denně, já to měnit nebudu. A neznamená to, že to povolím svým dětem.

Zkrátka, ano, na spoustě vecí se musíme shodnout, naštěstí shodnem. Musí děti fungovat s oběma partnery. Ale na druhou strnu si myslím, že je spousty situací, kdy to funguje jinak, než v klasické komplet rodině. Je třeba respektovat to, že dítě má své biologické rodiče, a je zvyklé na nějaké výchovné přístupy v jiných prostředích. Já se neberu jako jejich náhradní matka, partnera neberu jako náhradního otce. Prostě ta role je jiná. U dětí to taky nefunguje vše absolutně jako sourozenci.