Předseda ÚS o střídavce

Odpovědět
Alharahadza
Stálice fóra
Příspěvky: 272
Registrován: 18 pro 2013 00:46

Re: Předseda ÚS o střídavce

Příspěvek od Alharahadza » 22 črc 2015 00:43

Názor/postoj dítěte nelze přebrat bez komplexního posouzení jeho (nejlepšího) zájmu.
Stabilitu poměrů lze zachovat/posílit i rozšířením otcovské péče, pokud se sjednotí do jednoho uceleného období.


II.ÚS 2943/14
zdroj:NALUS

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem se sídlem Marešova 304/12, Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 5. 2014, č. j. 70 Co 118/2014-349, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci jako účastníka řízení a 1) S. K., zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, a 2) Magistrátu města Přerov, orgán sociálně-právní ochrany dětí, se sídlem Bratrská 34, Přerov jako vedlejších účastníků řízení, takto:

I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 5. 2014, č. j. 70 Co 118/2014-349, byla porušena práva stěžovatele na spravedlivý proces, na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života a na péči o děti, zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

II. Tento rozsudek se proto ruší.

Odůvodnění:

I. Podstatný obsah ústavní stížnosti
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv, zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. Dále jím mělo být porušeno právo dítěte na svobodné vyjádření svého názoru, zaručené čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů k nezl. K., jehož rodiči jsou stěžovatel a vedlejší účastnice řízení 1).

3. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv především v níže rekapitulovaném postupu krajského soudu, který své rozhodnutí o změně (zúžení) úpravy styku stěžovatele s nezl. K. založil pouze na "přání" nezl. K., které bylo zjišťováno před Orgánem sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") vedlejšího účastníka řízení 2), a "absolutně pominul okolnosti, za nichž bylo přání dítěte zjištěno, a všechny ostatní důkazy, které provedl okresní soud", zejména pak závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie dětí a dospělých, vypracovaného dne 19. 5. 2013 MUDr. J. Adamovou a Mgr. Z. Kolaříkem (dále jen "předmětný znalecký posudek"). Stěžovatel je toho názoru, že pokud by se krajský soud "hlouběji zabýval znaleckým posudkem a přihlédl ke skutečnostem, které okresní soud při svém rozhodování bral v úvahu, nemohl by rozhodnout jen na základě vedeného rozhovoru před OSPOD, který nezl. K. absolvoval nepochybně ovlivněný matkou, které se chtěl zavděčit." Jestliže pak krajský soud shledal za potřebné doplnit dokazování, zejména za účelem zjištění přání nezl. K. ve vztahu k možné úpravě jeho styku se stěžovatelem, měl tak dle stěžovatele učinit buď cestou výslechu nezl. K. při soudním jednání, kde by byli přítomni oba jeho rodiče, nikoliv pouze matka, anebo měl důkaz výslechem nezl. K. před OSPOD alespoň hodnotit v kontextu dalších zjištěných okolností (kupříkladu potřeba prohloubení sourozeneckých vazeb nezl. K. s jeho dnes již zletilým bratrem J.) a závěrů předmětného znaleckého posudku. Krajským soudem zvolený postup, kdy "celé rozhodnutí postavil pouze na ovlivněném "přání" dítěte bez ohledu na doporučení znalců a ostatních okolností", se dle stěžovatele nachází i ve zjevném rozporu se závěry vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu, zejména pak z nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), z něhož také v ústavní stížnosti obsáhle cituje.

II. Vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení
4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil jak Krajský soud
v Ostravě - pobočka v Olomouci, tak rovněž i oba vedlejší účastníci řízení.

5. Krajský soud ve svém vyjádření toliko odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, neboť se stěžovatelovou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, která "nedosahuje ústavněprávní roviny" a "převážná část z ní byla součástí odvolací argumentace", se ve svém rozhodnutí dostatečně vypořádal. Krajský soud je tak i nadále přesvědčen, že jeho rozhodnutí je "plně ve shodě se zájmy nezl. K." Proto by měla být ústavní stížnost odmítnuta.

6. Vedlejší účastnice řízení 1) ve svém vyjádření předně uvádí, že s rozsudkem krajského soudu se "zcela ztotožňuje a závěry v něm učiněné považuje za správné a odpovídající zájmům nezletilého K. ." Následně pak vyjadřuje nesouhlas s jednotlivými argumenty stěžovatele v ústavní stížnosti. Styk stěžovatele s nezletilým je dle jejího názoru upraven v souladu se zákonem dostatečně široce tak, aby byla zachována možnost stěžovatele podílet se na výchově a péči o nezletilého. "Výchovný model určený rozsudkem odvolacího soudu navíc zcela odpovídá zájmům a přáním nezletilého a současně se jedná o model, který již po dlouhou dobu bez jakýchkoliv obtíží v rodině funguje a nezletilý je na něj zvyklý." Vedlejší účastnice řízení 1) navíc zdůrazňuje, že nezletilý trpí hyperkinetickou poruchou ADHD a byla u něj v této souvislosti mimo jiné diagnostikována zhoršená časoprostorová orientace, proto je každá změna režimu pro nezletilého velice obtížná. Stejně tak nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že krajský soud vycházel pouze z "přání" nezl. K., resp. že došlo k porušení jeho práva na svobodné vyjádření svého názoru. Krajský soud dle vedlejší účastnice řízení 1) naopak přihlédl k celé řadě dalších okolností případu (viz např. "doporučení ošetřující psychiatricky nezletilého MUDr. Stárkové v tom smyslu, že nezletilý má mít pravidelný režim a že se nedoporučují žádné radikální změny spojené se změnami stabilního prostředí dítěte") a samotný postup zjištění "přání" nezl. K. byl plně v souladu nejen s Úmluvou o právech dítěte, ale i "Evropskou úmluvou o výkonu práv dětí ze dne 25. 1. 1996 a nařízením ES č. 2201/2003 a nařízením ES č. 1347/2000 (nařízení Brusel II)", ze kterých přímo vyplývá požadavek, resp. povinnost soudu na náležité zjištění a respektování názoru dítěte ve věcech, které se ho týkají. Stěžovatel tak dle jejího názoru nepředložil žádné přesvědčivé důkazy o tom, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek, a proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, příp. zamítnuta.

7. Vedlejší účastník řízení 2) předně nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že krajský soud své rozhodnutí založil pouze na "přání" nezl. K., zjištěného na základě rozhovoru před OSPOD, neboť vycházel z celé řady listinných důkazů. Mimo jiné i z předmětného znaleckého posudku, v němž bylo rovněž zjišťováno stanovisko nezl. K. ve vztahu k možnému stanovení střídavé výchovy, ke které se vyjádřil negativně. Nicméně ve znaleckém posudku, který byl nadto vypracován rok před rozhodnutím krajského soudu, dle vedlejšího účastníka řízení 2) "není uvedeno, že by byl znalci zjišťován názor nezletilého na rozšíření nebo jinou úpravu styku. Doporučení znalců se opírá výlučně o posouzení výchovných schopností rodičů, nikoliv však o zjištěný názor dítěte na projednávanou věc, a tou je nejen změna výchovného prostředí, ale i styku." Na základě praktických zkušeností pak vedlejší účastník řízení 2) odmítá stěžovatelovy výtky vůči způsobu zjištění "přání" nezl. K. před OSPOD (zejm. přítomnost matky), zpochybňující jeho objektivitu. "Pohovor s nezletilým byl proveden na orgánu sociálně-právní ochrany bez účasti rodičů a jeho vyjádření bylo spontánní a jasné. Pokud by bylo v rámci pohovoru zjištěno, že nezletilý je ovlivněn kterýmkoliv z rodičů, bylo by toto sdělení součástí zprávy orgánu sociálně-právní ochrany." Dále pak zdůrazňuje, že "nezl. K.v rámci pohovoru spolupracoval, byl dobře naladěný, svůj zamítavý názor na případné rozšíření styku sdělil, a vyjádřit verbálně i neverbálně a hlavně bez stavu jakékoliv omámenosti lékem Ritalinem, která je uváděna v ústavní stížnosti. (...) Snižování hodnoty názoru dítěte tímto tvrzením je založeno na neznalosti věci." Vedlejší účastník řízení 2) se v neposlední řadě vyjadřuje i k současné podobě úpravy styku nezl. K. se stěžovatelem, když konstatoval, že "nezletilý je s dosavadním uspořádáním spokojen. Ve zprávách je také vyjádření, že mu vyhovuje stávající frekvence kontaktů s otcem a nechce žádnou změnu. (...) Důležité je vzít v úvahu i to, že chlapec potřebuje stabilitu výchovného prostředí a pocit bezpečného zakotvení v rodině. Jakékoliv změny je potřeba vnímat jako rizikové, a to zejména za situace, kdy je negativně vnímá sám nezletilý. Direktivní rozhodnutí a soudem uložená povinnost může mít negativní vliv na rozvoj dalších zdravotních problémů u nezletilého a může vést i k narušení stávajících vztahů dítěte s rodiči a takové rozhodnutí není v zájmu žádného dítěte."

8. Stěžovatel v replice k citovaným vyjádřením účastníka a vedlejších účastníků řízení uvádí, že v původní dohodě uzavřené jím a vedlejší účastnicí byl styk s nezl. K. upraven poměrně široce a více než rok fungoval bez větších obtíží, přičemž stěžovatel měl zájem na co nejširším styku s oběma dětmi. Tento co nejširší styk doporučili rovněž znalci a s přihlédnutím k poruše nezl. K. se stěžovatel domnívá, že styk upravený rozsudkem soudu I. stupně je právě tím optimálním modelem. Jakkoliv je pravdou, že nezl. K. má mít pravidelný režim a radikální změny jsou v jeho případě nežádoucí, je současně nutno přihlédnout i k dalším doporučením, dle nichž by měl být jeho vztah se stěžovatelem prohlubován a rozvíjen. Všechny tyto aspekty je proto třeba posuzovat vedle sebe a nikoliv jeden upřednostňovat před druhým.

III. Podstatný obsah spisu
9. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. P 6/2012 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

10. Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 26. 9. 2011, č. j. 0 Nc 197/2011-24, vydaným v rámci řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem mezi manželi, tj. stěžovatelem a vedlejší účastnicí řízení 1), schválil dohodu rodičů ze dne 22. 9. 2011 tak, že (v době rozhodování) nezl. J. a nezl. K. se svěřují na dobu do rozvodu rodičů a od právní moci rozhodnutí o rozvodu do výchovy matky a stěžovateli uložil povinnost přispívat na jejich výživu částkou 7.000 Kč, resp. 5.000 Kč, měsíčně. V rámci uvedené dohody byl mimo jiné upraven styk stěžovatele s nezl. K., a to vždy v každém týdnu v úterý a ve středu po vyučování do 19:00 hod., o víkendu pak v každém sudém týdnu vždy od pátku po vyučování do neděle 17:00 hod.

11. Návrhem stěžovatele ze dne 11. 6. 2012, kterým se domáhal, aby obě nezletilé děti byly svěřeny do střídavé výchovy obou rodičů, příp. aby byl upraven jeho styk s nezl. K., pak bylo zahájeno řízení o změnu výchovy a výživy nezletilých dětí, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. P 6/2012. V rámci tohoto řízení pak Okresní soud v Přerově nejdříve vydal předběžné opatření (usnesení ze dne 25. 10. 2012, č. j. P 6/2012-110), kterým byla vedlejší účastnici řízení 1) uložena povinnost předávat stěžovateli tehdy nezl. J. do péče vždy v každém sudém týdnu v sobotu v 19.00 hod. a stěžovateli byla uložena povinnost předávat jej zpět do péče vedlejší účastnice řízení 1) vždy v každém lichém týdnu v sobotu v 19.00 hod. Následně pak okresní soud předběžným opatřením (usnesení ze dne 10. 12. 2012, č. j. P 6/2012-169) uložil vedlejší účastnici řízení 1) povinnost odevzdat nezl. K. do péče stěžovatele v každém sudém týdnu vždy v pátek v 17:00 hod. do bezprostředně následující neděle 17:00 hod., a dále ve čtvrtek v každém lichém týdnu od 16:00 do 18:00 hod., a současně uložil stěžovateli povinnost vracet jej zpět do péče vedlejší účastnice řízení 1). Dále pak upravil styk obou rodičů s nezl. K. pro období vánočních prázdnin.

12. O předmětném návrhu stěžovatele pak rozhodl Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 12. 11. 2013, č. j. P 6/2012-303, tak, že ke zpětvzetí návrhu stěžovatelem z důvodu dosažení zletilosti zastavil řízení na změnu výchovy a výživného u dříve nezl. J. (výrok I.); zamítl návrh stěžovatele na změnu výchovy u nezl. K. (výrok II.) a současně mu uložil povinnost hradit výživné pro nezl. K. v částce 5.000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 11. 2013 zvýšenou na částku 8.000 Kč měsíčně (výrok III.), a stanovil mu povinnost uhradit dlužnou částku na výživném ve výši 3.000 Kč. Výroky V. až VII. pak okresní soud upravil styk stěžovatele s nezl. K., a to v každém sudém týdnu vždy od pátku 16:00 hod. do následujícího úterý do 18:00 hod., a také pro období letních školních prázdnin, vánočních svátků, jarních školních prázdnin a velikonočních prázdnin.

13. Okresní soud své rozhodnutí o zamítnutí návrhu stěžovatele na stanovení střídavé výchovy u nezl. K., resp. o úpravě jeho styku s nezl. K. mj. zdůvodnil tím, že z provedených důkazů [zejména z předmětného znaleckého posudku; výslechu všech účastníků řízení (s výjimkou nezl. K.); ze zpráv Pedagogicko-psychologické poradny Přerov, pedopsychiatričky MUDr. L. Starkové či OSPOD] bylo prokázáno, že u nezl. K. byla diagnostikována "porucha ADHD s intenzivními projevy, která negativně ovlivňuje jeho soustředění, pozornost a schopnost učení." Z toho důvodu byla opakovaně zdůrazňována "nutnost stálého výchovného prostředí, za nevhodný naopak označily model střídavé výchovy", která by dle znalců "kladla na nezletilého ještě větší nároky než doposud." Proto okresní soud dospěl k závěru, že "s ohledem na zdravotní stav nezletilého je pro něj nejvhodnější variantou zachování dosavadního stálého výchovného prostředí (u matky) za současného nadstandardního styku s otcem. Znalci výslovně a opakovaně zdůraznili nutnost nastavení pevných pravidel styku, jejichž striktní dodržování označili za předpoklad zdravého vývoje nezl. K." (str. 7-8 rozsudku).

14. Při samotném rozhodování o rozsahu styku nezl. K. se stěžovatelem pak okresní soud vzal do úvahy závěry znalců, kteří "výslovně zdůraznili potřebu co nejširšího styku otce se synem (...). (Stěžovatel) byl znalci hodnocen jako kvalitní a zodpovědný vychovatel, který má svého syna rád a rovněž nezl. K. má ke (stěžovateli) přirozený a ničím nekomplikovaný vztah. Za této situace je nepochybně v zájmu nezl. K., aby jeho vztah se (stěžovatelem) byl prohlubován a rozvíjen." Při určení rozsahu styku okresní soud přihlížel rovněž "k věku nezletilého, jakož i k jeho zájmu na udržení kontaktu s jeho již zletilým bratrem J. ." S ohledem na výše uvedené okolnosti proto okresní soud upravil styk nezl. K. se stěžovatelem "v poměrně širokém rozsahu", který umožní stěžovateli s nezl. K. "trávit jak volný čas, tak i podílet se na jeho přípravě do školy" (str. 9 rozsudku).

15. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice řízení 1) odvolání, v němž mimo jiné nesouhlasila se způsobem, jakým okresní soud rozšířil původně upravený styk stěžovatele s nezl. K., aniž by zohlednil některé negativní aspekty, zejména zdravotní stav nezletilého a s tím související potřebu zachování stálého a pevného režimu výchovy, v důsledku kterých se takové zásadní rozšíření styku nachází v kolizi se zájmy nezl. K. Poukázala především na zhoršující se školní prospěch nezletilého, který vyžaduje větší důraz na školní přípravu, což ovšem stěžovatel není schopen zajistit z důvodu své pracovní vytíženosti. Zatímco stěžovatel ve svém vyjádření k podanému odvolání s úpravou svého styku s nezl. K., vymezenou okresním soudem, plně souhlasil, vedlejší účastník řízení 2) coby opatrovník nezl. K. naopak ve svém vyjádření navrhoval zachování stávajícího režimu úpravy tak, jak bylo provedeno předběžným opatřením okresního soudu.

16. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci o podaném odvolání rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") rozsudek okresního soudu ve vztahu k úpravě styku stěžovatele s nezl. K. (tj. ve výrocích V. až VII. rozsudku okresního soudu) změnil, a to tím způsobem, že stěžovatel je oprávněn se s nezl. K. stýkat vždy v každém sudém týdnu od pátku 17.00 hod. do neděle 17.00 hod. a v každém lichém týdnu ve čtvrtek od 16.00 hod. do 18.00 hod. Dále pak upravil styk stěžovatele s nezl. K. v období jarních, velikonočních, letních a vánočních prázdnin (výrok III.).

17. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem, který doplnil o další důkazy, zejména o zprávu OSPOD ze dne 20. 5. 2014 o pohovoru s nezl. K. (č. l. 324 - 326) či o zprávu Pedagogicko-psychologické poradny Olomouckého kraje ze dne 30. 1. 2014 (č. l. 332 - 333). Návrh stěžovatele na doplnění dokazování v podobě výslechu nezl. K. před soudem pak krajský soud neshledal důvodným, když konstatoval, že "aktuální názor dítěte byl spolehlivě zjištěn prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, a to přiměřeně věku i psychickému stavu nezl. K. ." Takto zjištěnému skutkovému stavu pak dle krajského soudu odpovídá jiná úprava styku stěžovatele s dítětem, než k jaké přikročil okresní soud, když dospěl k závěru, že "s ohledem na rodinnou situaci, kvalitu vztahů mezi rodiči s přihlédnutím ke zdravotnímu (psychickému stavu) nezl. K. i názoru dítěte neshledává důvody pro úpravu "běžného" víkendového styku a styku v průběhu pracovního týdne v širším rozsahu, než se dosud děje na základě předběžného opatření. Opačný postup by dle názoru odvolacího soudu byl neadekvátním zásahem do relativně stabilizovaných poměrů dítěte, tedy v rozporu s aktuálními doporučeními pedagogicko-psychologické poradny, a tedy i v rozporu se zájmy samotného nezl. K." Taková úprava styku stěžovatele s nezl. K. je dle krajského soudu plně v souladu se zákonnými kritérii, předvídanými v ustanoveních § 887 až § 891 občanského zákoníku, a "odpovídá celkové rodinné situaci a je především ve shodě se zájmem nezl. K." (str. 8 rozsudku).

IV. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
18. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry rozsudku krajského soudu, vydaného v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k nezl. K., konkrétně při rozhodování o úpravě styku stěžovatele s nezl. K.

19. Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jeho úkolem je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že na základě čl. 32 odst. 6 a čl. 41 odst. 1 Listiny je právě příslušnou zákonnou úpravou ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna. Ústavnímu soudu naopak v žádném případě nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit důkazy (srov. např. stěžovatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).

20. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v těchto řízeních vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 a tam citovanou judikaturu).

21. Ve vztahu k posledně uvedenému kritérii, tj. přání dítěte, pak Ústavní soud konstatoval, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu." Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)]. Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015, "z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "zásadním vodítkem" (předním hlediskem), totiž zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.). Výbor OSN pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Jinými slovy, v případném vyvažování má nejlepší zájem dítěte vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz [viz nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014, s odkazem na Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), 2013, CRC/C/GC/14)]."

22. Proto Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503; či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. V této souvislosti Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 zdůraznil, že i v tomto ohledu je rozhodná rozumová a emocionální vyspělost nezletilého dítěte. "Ústavní soud si je vědom, že nový občanský zákoník stanoví v ust. § 867 odst. 2 in fine, že "o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit", nicméně dosažení 12 let považuje za nejzazší možnou hranici, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem. (...) Po dosažení této věkové hranice je nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem."

23. Z uvedeného samozřejmě nelze dovodit, že obecný soud je za situace, kdy zjišťuje postoj (přání) nezletilého dítěte staršího 12 let, vždy povinen přistoupit k výslechu nezletilého dítěte přímo při soudním jednání, aniž by mohl zohlednit skutková zjištění z již provedeného dokazování (zejména zjištění jeho postoje prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím opatrovníka) či další specifické okolnosti daného případu (kupříkladu hrozba psychické újmy nezletilého dítěte z výslechu před soudem), neboť míru rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte je nutné posuzovat případ od případu. Nelze tak a priori například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let (obdobně srov. citovaný nález sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2482/13). Pokud ovšem obecný soud za účelem zjištění postoje nezletilého dítěte nepřistoupí k jeho výslechu, "i v těchto případech platí, že znalecký posudek, ani stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí nejsou víc než zákon, a obecný soud musí při posuzování názoru dítěte provést samostatnou právní úvahu, která bere v potaz všechny relevantní okolnosti (viz ust. § 907 odst. 2 a 3 občanského zákoníku)" (srov. citovaný nález sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2482/13). Jinými slovy, obecný soud je povinen takto zjištěný postoj (přání) nezletilého dítěte hodnotit komplexně, s ohledem na výše uvedená kritéria a okolnosti, a pro daný případ jej učinit "zásadním vodítkem" až po pečlivém posuzování jeho zájmů a při zohlednění ostatních oprávněných zájmů (např. výchovných potřeb nezletilého dítěte či zájmu rodičů, sourozenců atp.).

24. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud je při svém rozhodování dostatečně nezohlednil, a proto jeho rozhodnutí nelze považovat za ústavně konformní.

25. Jak již bylo výše rekapitulováno, krajský soud své právní závěry, v nichž (na rozdíl od okresního soudu) neshledal předpoklady pro rozšíření stávajícího styku stěžovatele s nezl. K., založil především na zohlednění odmítavého postoje nezl. K., při jehož zjištění vycházel ze zprávy OSPOD ze dne 20. 5. 2014, kterou si za účelem doplnění skutkového stavu, zjištěného okresním soudem, opatřil k důkazu. Z obsahu této zprávy se podává, že s nezl. K. byl proveden pohovor, na němž bylo mimo jiné "K. vysvětleno, že ohledně návštěv u tatínka by mohla nastat změna a nově by u něho mohl být třeba od pátku 16:00 hodin do úterý do 18:00 hodin. K. byl dotazován, co si o tom myslí, případně co by se mu líbilo. K. se začal mračit, kroutil zamítavě hlavou a opakoval, že nic měnit nechce, nebude tak chodit, chce mít návštěvy stejné, nechce žádnou změnu." Krajský soud tak z uvedeného dovodil, že "s ohledem na rodinnou situaci, kvalitu vztahů mezi rodiči s přihlédnutím ke zdravotnímu (psychickému stavu) nezl. K." by změna (v daném případě rozšíření) stávajícího rozsahu styku stěžovatele s nezl. K. představovala "neadekvátní zásah do relativně stabilizovaných poměrů dítěte" a byla by "v rozporu se zájmy samotného nezl. K." S takto provedeným hodnocením se ovšem Ústavní soud neztotožňuje, neboť je toho názoru, že krajský soud bez dalšího převzal postoj (přání) nezl. K., aniž by však jakkoliv zohlednil výše uvedená kritéria a důsledně vážil všechny okolnosti daného případu, mající potenciálně vliv na samotné rozhodnutí o úpravě styku stěžovatele s nezl. K.

26. Ústavní soud je totiž toho názoru, že krajský soud při hodnocení negativního postoje nezl. K. k možným změnám úpravy jeho styku se stěžovatelem dostatečně nevzal do úvahy zdravotní (duševní) stav nezl. K. a jeho možný vliv na utváření a charakter jeho postoje. Jak zdůraznila ve svém vyjádření i vedlejší účastnice řízení 1), u nezl. K. totiž byla diagnostikována hyperkinetická porucha ADHD (porucha pozornosti a aktivity) a zhoršená časoprostorová orientace, a proto je každá změna výchovného režimu a prostředí vnímána velmi citlivě a naopak je preferována stabilita výchovného prostředí a tedy i absence roztříštěnosti jeho styku se stěžovatelem (viz předmětný znalecký posudek či zpráva Pedagogicko-psychologické poradny Olomouckého kraje ze dne 30. 1. 2014). K uvedenému lze nadto doplnit, že i v předmětném znaleckém posudku byl zjišťován názor ("přání") nezl. K. ohledně budoucího výchovného prostředí, byť v souvislosti se zvažovanou střídavou výchovou, přičemž z jeho obsahu vyplývá, že "mladší K. se k problematice odmítá vyjádřit, zčásti proto, že si dosah změny neumí (ani po instrukci) dobře představit, zčásti proto, že je již na prostředí u matky přijatelně adaptován." S ohledem na tyto skutečnosti proto nelze dle Ústavního soudu bez dalšího považovat za zcela vypovídající a jednoznačnou odmítavou reakci nezl. K. na přímou otázku, učiněnou v rámci pohovoru před OSPOD, zda by se mu líbilo, že by "ohledně jeho návštěv u tatínka mohla nastat změna", jak to učinil krajský soud, neboť jakákoliv změna je nezl. K. vnímána se zvýšenou citlivostí. Za těchto okolností tak bylo dle Ústavního soudu, aniž by jakkoliv zpochybňoval samotný způsob zjištění postoje nezl. K. před OSPOD a v tomto ohledu se tedy ani neztotožňuje s námitkami stěžovatele, žádoucí, aby krajský soud za účelem vyloučení jakýchkoliv pochybností ohledně objektivity ("odstínění") zjišťovaného postoje a učinění si vlastních závěrů sám přistoupil k výslechu nezl. K. při soudním jednání, kterému bylo v průběhu odvolacího řízení necelých 12 let, tj. byl ve věku, který zákonná úprava (§ 867 odst. 2 in fine občanského zákoníku) i judikatura považuje za dostatečnou věkovou hranici, kdy je nezletilé dítě s ohledem na svou rozumovou a emocionální vyspělost schopno vyjádřit se ke svému budoucímu výchovnému uspořádání, a to i přímo před soudem, což ostatně v průběhu řízení navrhoval i stěžovatel.

27. Vzhledem ke skutečnosti, že tak krajský soud neučinil, neboť "aktuální názor" nezl. K. považoval za "spolehlivě zjištěný prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, a to přiměřeně jeho věku i psychickému stavu", bylo nicméně jeho povinností, za situace, kdy takto zjištěný postoj nezl. K. učinil rozhodným ("zásadním vodítkem") pro úpravu rozsahu jeho styku se stěžovatelem, hodnotit jej komplexně, v kontextu dalších skutkových zjištění, a po pečlivém vážení zájmů nezl. K. s ostatními oprávněnými zájmy, v daném případě zejména s potřebou postupného rozvíjení a prohlubování jeho vztahu ke stěžovateli, prohlubování (zachování) jeho sourozeneckých vazeb k dnes již zletilému bratrovi J., příp. jeho vazeb ke stěžovatelovým rodičům, a to i s ohledem na jeho speciální vzdělávací potřeby a tomu odpovídající zvýšené péči při přípravě na školní výuku. Právě na uvedené zájmy a potřeby nezl. K., zdůrazněné v předmětném znaleckém posudku, reflektoval okresní soud v citovaném rozsudku, v němž stávající úpravu styku stěžovatele s nezl. K. rozšířil o necelé dva dny, do jednoho uceleného období (vždy v každém sudém týdnu), a to zejména s ohledem na potřebu "zachování stability výchovného prostředí" nezl. K., s níž by radikální změna nezletilý je s dosavadním uspořádáním spokojen. Ve zprávách je také vyjádření, že mu vyhovuje stávající frekvence kontaktů s otcem a nechce žádnou změnu. (...) Důležité je vzít v úvahu i to, že chlapec potřebuje stabilitu výchovného prostředí a pocit bezpečného zakotvení v rodině. Jakékoliv změny je potřeba vnímat jako rizikové, a to zejména za situace, kdy je negativně vnímá sám nezletilý. Direktivní rozhodnutí a soudem uložená povinnost může mít negativní vliv na rozvoj dalších zdravotních problémů u nezletilého a může vést i k narušení stávajících vztahů dítěte s rodiči a takové rozhodnutí není v zájmu žádného dítěte.jeho výchovných poměrů (střídavá péče) či roztříštěná úprava jeho styku se stěžovatelem byla v rozporu. Uvedené zájmy a potřeby nezl. K. naopak dle názoru Ústavního soudu krajský soud zcela upozadil, když jednoznačně upřednostnil postoj (přání) nezl. K., aniž by se vypořádal se skutečností, že závěry a doporučení z předmětného znaleckého posudku zřetelně kolidují se závěry, obsaženými ve zprávě OSPOD ohledně zjištění postoje nezl. K.

28. Aniž by Ústavní soud jakkoliv předjímal a hodnotil, jaký konkrétní rozsah úpravy styku stěžovatele s nezl. K. je v nejlepším zájmu nezl. K., dospěl nicméně k závěru, že za situace, kdy krajský soud učinil postoj (přání) nezl. K.pro úpravu rozsahu jeho styku se stěžovatelem rozhodným ("zásadním vodítkem"), bylo jeho povinností své právní závěry důkladněji odůvodnit a zejména v nich zohlednit výše uvedená ústavněprávní kritéria a okolnosti, což ovšem krajský soud při rozhodování o úpravě styku stěžovatele s nezl. K. neučinil. Tímto svým postupem, nerespektujícím právo stěžovatele na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, tak krajský soud v konečném důsledku nepřiměřeně zasáhl do základních práv stěžovatele na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života a na péči o děti, zaručených čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny.

V. Závěr
29. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci zrušil. Úkolem krajského soudu tak bude posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že při rozhodování o úpravě styku stěžovatele s nezl. K. bude povinen zohlednit výše uvedená ústavněprávní kritéria a okolnosti daného případu, na jejich základě opětovně hodnotit či přímo zjišťovat postoj nezl. K. k případné změně úpravy jeho styku se stěžovatelem a následně opětovně o této otázce rozhodnout.

30. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 16. června 2015

JJL
Stálice fóra
Příspěvky: 942
Registrován: 26 kvě 2013 17:45

Re: Předseda ÚS o střídavce

Příspěvek od JJL » 27 črc 2015 16:16

pro úplnost pachatelé z KS OS (sp.zn. 70Co 118/2014-349 ze dne 26.5.2014):
JUDr. Hana Šimková, Mgr. Milan Pečenka, JUDr. Hana Brožová
mj. matka zastoupena exministrem spravedlnosti - JUDr. Jiří Novák - AK Brož & Sokol & Novák s.r.o.

Alharahadza
Stálice fóra
Příspěvky: 272
Registrován: 18 pro 2013 00:46

Re: Předseda ÚS o střídavce

Příspěvek od Alharahadza » 30 črc 2015 09:53

Sice již staršího ročníku (2012) ještě před vydáním komentáře Výboru OSN k nejlepšímu zájmu dítěte (definující jeho nejlepší zájem a kritéria) a NOZ, nicméně poučná argumentace Nejvyššího soudu k zájmu dítěte a k aplikaci Úmluvy:

http://www.epravo.cz/top/soudni-rozhodn ... .html?mail

Závěr vyjádřený ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 10.5.1981, sp.zn. Cpj 228/81 [„Jestliže lhůta k popření otcovství jednomu z oprávněných popřípadě oběma uplyne, může generální prokurátor, za předpokladu, že to vyžaduje zájem společnosti (tento zájem však soud nepřezkoumává)“] je s ohledem na vývoj, kterým prošel český právní řád, nepoužitelný.

V první řadě se uvedený závěr vztahoval k závěru generálního prokurátora o „zájmu společnosti“, zatímco současná právní úprava umožňuje nejvyššímu státnímu zástupci podat návrh na popření otcovství jen „vyžaduje-li to zájem dítěte“. Jde tedy o hledisko zcela odlišné a mající zcela jiný obsah.

Při posuzování obsahu pojmu „zájem dítěte“ je třeba vycházet - jak správně uvedl již soud prvního stupně – rovněž z Úmluvy o právech dítěte, neboť v České republice jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament ČR souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu (čl. 10 Ústavy ČR). Zvláštní postavení mezi nimi mají mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které tvoří součást českého ústavního pořádku se všemi důsledky z toho plynoucími. Do kategorie těchto smluv bezesporu patří též Úmluva o právech dítěte.

S ohledem na výslovné znění čl. 3 odst. 1 Úmluvy (Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány) není rozumného důvodu se domnívat, že soudy, povolané především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy České republiky) by měly být prostřednictví ustanovení § 62 odst. 1 zákona o rodině vyloučeny ze zkoumání zájmu dítěte na popření otcovství v řízení zahájeném k návrhu nejvyššího státního zástupce. Takovýto závěr tedy nejenže neplyne ze znění ustanovení § 62 odst. 1 zákona o rodině, ale neplyne ani z judikatury Ústavního soudu.

Nejlepší zájem dítěte v procesním významu zahrnuje rozhodovací činnost soudu, která v konkurenci často protichůdných zájmů účastníků řízení zvažuje a přední význam přiznává zjištěnému zájmu dítěte s cílem dosáhnout pro dítě stabilního a dlouhodobého řešení. Takto požadovaného uspořádání vztahů je možné nastolit toliko závazným rozhodnutím orgánu státní moci oprávněným autoritativně rozhodovat o právech, právech chráněných zájmech či povinnostech. Tím však nejvyšší státní zástupce není. Je totiž třeba striktně odlišovat právo podat návrh na zahájení řízení a právo o tomto návrhu autoritativně rozhodnout. Zatímco právo podat návrh na zahájení řízení náleží po uplynutí lhůty stanovené v § 61 odst. 1 a odst. 2 zákona o rodině nejvyššímu státnímu zástupci, právo autoritativně rozhodnout o právech a povinnostech konkrétních osob náleží výlučně soudu. Nejvyšší státní zástupce tak pouze zvažuje, zda jsou naplněny předpoklady pro to, aby realizoval své oprávnění (a podal žalobu), vlastní rozhodnutí o tom, co je v zájmu dítěte přísluší výlučně soudu (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp.zn. IV. ÚS 158/06).

Posuzování nejlepšího zájmu dítěte v řízení podle ustanovení § 62 zákona o rodině není dílčí složkou rozhodovací činnosti (která by náležela výlučně nejvyššímu státnímu zástupci), ale její podstatou, což plyne i ze vzájemné provázanosti čl. 3 a čl. 12 Úmluvy. Zásada nejlepšího zájmu dítěte nemůže být vnímána izolovaně od ostatních obecných zásad Úmluvy, mezi něž je třeba počítat zákaz diskriminace jakéhokoliv druhu (čl. 2 Úmluvy), právo na život (čl. 6 Úmluvy) a participační právo dítěte (čl. 12 Úmluvy). Pozornost si zaslouží zejména vztah mezi čl. 3 a čl. 12 podle něhož (první odstavec) státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství. Prvně uvedená zásada stanoví za cíl dosažení nejlepšího zájmu dítěte, zatímco druhá poskytuje způsob, jakým jej lze dosáhnout. Jinak řečeno, nelze usuzovat, že rozhodnutí bude v nejlepším zájmu dítěte, jestliže požadavek čl. 12, objektivně vzato, nebude naplněn. Zjištění názoru dítěte v soudním řízení zákonodárce svěřil soudu (§ 100 odst. 4 o.s.ř.). Nejvyšší státní zástupce navíc nemá k dispozici ani přibližné vodítko k posouzení toho, co je v zájmu dítěte. Pro závěr o nejlepším zájmu dítěte v hmotněprávním smyslu tak má navíc soud i lepší podmínky.

Sama Úmluva zásadu „nejlepšího zájmu dítěte“ (best interests of the child) nedefinuje. Ustanovení čl. 3 Úmluvy je Výborem pro práva dítěte OSN řazeno mezi čtyři obecné zásady, které se stávají základními vodítky pro výklad, aplikaci a implementaci ostatních smluvních norem (srov. D., Jílek, Práva dítěte v kontextu, in Studie o právech dítěte, Brno, 2011, str. 56). Zrodilo se v procesu soudního rozhodování a sousloví “nejlepší zájem dítěte“ může proto označovat závazné uvážení soudů, když rozhodují o zaopatření, péči, pomoci či ochraně, jež nejlépe slouží dítěti (srov. Determining the Best Interests of the Child: Summary of State Laws. Child Welfare Information Gateway. Washington, 2010, str.2). Procesní charakter této zásady se zřetelně projevuje i ve směrnici vypracované Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR), která popisuje určování nejlepšího zájmu jako formální proces s přísnými procesními zárukami, jenž má určit nejlepší zájem dítěte pro účely obzvláště důležitých rozhodnutí týkajících se dítěte, umožňující odpovídající účast dítěte bez jakékoli formy diskriminace, zapojení do rozhodovacího procesu odborníky na příslušné oblasti, hledání rovnováhy mezi všemi relevantními faktory a vyhodnocení nejlepší alternativy.

Uvedená zásada plní funkci vyvažování (poměřování) v kolizích mezi konkrétními lidskými právy, zprostředkovává řešení konfliktů mezi takovými subjektivními právy a to přirozeně včetně práv dítěte (srov. M. Freeman, “Article 3. The Best Interests of the Child”, in: A. Alen, J. Vande Lanotte, E. Verhellen, F. Ang, E. Berghmans and M. Verheyde (Eds.) A Commentary on the United Nations Convention on the Rights of the Child (Martinus Nijhoff Publishers, Leiden, 2007, str. 32). K pochopení obsahu této zásady je třeba vzít v úvahu, že čl. 3 odst. 1 Úmluvy vyžaduje, aby nejlepší zájem dítěte byl „předním“ hlediskem při jakékoliv rozhodovací činnosti týkající se dětí. Z užití výrazu „přední“ (primary) a nikoliv „prvořadý“ (paramount) je dovozováno, že nejlepší zájem dítěte má být mezi jinými zájmy zvažován na prvním místě a má mu být dán větší význam než jiným zájmům, nemusí mít nicméně za všech okolností absolutní prioritu (srov. M. Freeman, opus cit., str. 62). Rozhodování třetích osob o nejlepších zájmech dítěte vychází z uspokojení základních potřeb dítěte (výživa, bydlení, zdraví), jeho rozvoje, názorů a přání dítěte, totožnosti dítěte, citového spojení, jeho zdraví, bezpečí, ochrany, zaopatření, péče, soudržnosti rodiny, trvalosti domova, vazeb dítěte na kamarády, ze školních vztahů, rizik náhradní péče, kulturního pozadí či náboženské víry. Samotné rozhodnutí pak musí sledovat cíl stabilního a nikoliv přechodného řešení, které sleduje skutečně dlouhodobé zájmy dítěte (srov. Determining the Best Interests of the Child: Summary of State Laws. Child Welfare Information Gateway. Washington, 2010, str.2). Preambule Úmluvy pak prohlašuje, že státy které jsou smluvní stranou této úmluvy uznávají, že v zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí dítě vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění.

Již v rozsudku ze dne 14.7.2010, sp.zn. 21 Cdo 298/2010 Nejvyšší soud vyslovil, že v řízení o popření a následném určení otcovství je třeba přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte, jímž je soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím, tedy mezi rodičovstvím založeným biologickými vazbami mezi dítětem a poskytovatelem genetického materiálu (biologické rodičovství), rodičovstvím, kde rodič vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví a o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj (sociální rodič), a rodičovstvím založeném na právních domněnkách, kdy rodičem je ten, koho zákon za rodiče dítěte považuje (právní rodičovství); není-li tento soulad dobře možný, je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu uvážit, který z uvedených aspektů rodičovství převažuje. I když se výše uvedený závěr vztahoval k řízení podle § 57 zákona o rodině, kde otcovství právního otce bylo založeno tzv. první domněnkou otcovství podle § 51 odst. 1 zákona rodině, není legitimního důvodu, proč by se takový závěr neměl vztahovat i na řízení podle ustanovení § 62 zákona o rodině. Oběma situacím je shodně nadřazena obecná zásada nejlepšího právního zájmu dítěte, projevující se jako přední hledisko v hledání vyváženého řešení při zvažování protichůdných zájmů dotčených osob.

V této souvislosti je třeba přihlédnout i k judikatuře Evropského soud pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen „ESLP“), neboť v přezkoumávané věci je z hlediska uvažovaného dosahu soudního rozhodnutí dotčeno právo nezletilé a žalovaných na jejich rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základní svobod, jakož i právo žalobce na soukromý život podle stejného ustanovení. Ve věci Nylund proti Finsku (stížnost č.27110/95) ESLP odmítl jako zjevně nepřijatelnou stížnost tvrzeného biologického otce, který se domáhal určení biologického otcovství k dítěti (počatému před uzavřením manželství a narozenému za trvání manželství), neboť neshledal nic svévolného na postupu státu, který v zájmu právní jistoty v rodinných vztazích stanoví obecný předpoklad, že za otce dítěte narozeného za trvání manželství se považuje manžel matky dítěte. Ve věci Věc Söderbäck proti Švédsku (stížnost č. 24484/97, biologický otec neúspěšně bránil osvojení dítěte), ESLP neshledal zásah do práva na rodinný život chráněný čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základní svobod s odůvodněním, že za daných okolností a s ohledem na způsob, jakým vnitrostátní soudy posoudily nadřazený zájem dítěte, jakož i na omezené vztahy mezi stěžovatelem a M., je ESLP přesvědčen, že vnitrostátní rozhodnutí nepřekročilo prostor, jaký vnitrostátní soudy k posouzení mají. Vzhledem k cílům, jimiž bylo vedeno rozhodnutí povolit adopci, nelze říci, že neblahé důsledky tohoto opatření na vztahy mezi stěžovatelem a dítětem byly nepřiměřené. Národní soud tak byl pro nalezení spravedlivé rovnováhy mezi protichůdnými zájmy lépe postaven než evropští soudci. Ve věci Anayo proti Německu (stížnost č. 20578/07) nebyl shledán zásah do práva na soukromý život stěžovatele, tvrzený v postupu německých soudů, které odepřely biologickému otci styk s dvojčaty, se kterými nikdy nežil a za jejichž právního otce se považoval manžel matky, neboť národní soudy dosáhly spravedlivé rovnováhy mezi protichůdnými zájmy nejen mezi rodiči a dítětem obecně, ale konkrétně mezi matkou, právním otcem, biologickým otcem, vlastními (biologickými) dětmi manželů a dětmi narozenými ze vztahu mezi matkou a stěžovatelem. V rozhodnutí Rožaňski proti Polsku (stížnost č. 55339/00) ESLP připustil, že v určitých situacích nemusí mít ani biologická realita přednost před právní domněnkou (jež odpovídá realitě sociální). Závěr, že „ ... nelze požadavek shody právního a biologického otcovství považovat za absolutní“, konstatoval v nálezu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 15/09 i Ústavní soud a právo dítěte znát své (biologické rodiče), na které poukazuje žalobce, je podle ustanovení čl. 7 odst. 1 Úmluvy kontextuálně omezeno (viz dikce „je-li to možné“), přičemž nesporným korektivem tohoto práva je právě zájem dítěte (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2012, sp.zn. II. ÚS 359/09).

Dovolací soud veden shora uvedenými úvahami dospěl k závěru, že rozsudek vyhlášený v řízení podle § 62 zákona o rodině ve znění účinném do 12.3.2012 nemusí zcela bezvýjimečně deklarovat soulad mezi biologickým a právním otcovství, ale jeho cílem je, za užití zásady nejlepšího zájmu dítěte plynoucí z ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy, dosáhnout spravedlivé rovnováhy mezi jednotlivými konkurujícími zájmy dotčených osob. Tomu ovšem předchází pečlivé zjištění a rozpoznání jednotlivých zájmů, které je možné jen ve spravedlivém soudním procesu. Aby nejlepší zájem dítěte mohl být jako nepodmíněné právo dítěte skutečně svobodně vykonáno, je třeba rovněž připustit, že právo znát své rodiče v sobě zahrnuje i právo tyto rodiče neznat.

krhak
Stálice fóra
Příspěvky: 106
Registrován: 13 kvě 2014 13:03

Re: Předseda ÚS o střídavce

Příspěvek od krhak » 10 srp 2015 11:48

6 Tdo 867/2014

Nejvyšší soud potvrdil, že nepředávání dítěte matkou je čin nemalé společenské nebezpečnosti a a jako takový vyžaduje trestní postih.
Je to tady a dopodrobna jsem to nečetl. Matka se dovolala k nejvyššímu soudu, kvůli tomu, že dostala nepodmíněný trest a pokutu 200 000 Kč za nepředávání. Nejvyšší soud to schválil. Matka myslela, že ji to všechno projde. A neprošlo.
Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněné. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Se zřetelem k objektu chráněnému ustanovením § 337 tr. zákoníku, kterým je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci lze na základě skutkových reálií daného případu vyvodit, že se obviněná (s ohledem na její pohnutku, která však není znakem tohoto trestného činu a která rovněž soudem prvního stupně byla zvažována) nepodrobila ani přes opakované ukládání pokut takovému rozhodnutí a aktivně naplnění této dohody mařila, resp. naplnění rozsudečné povinnosti bránila a přes její odpor nebylo možné fakticky naplnit účel rozsudku, který jí ukládal výše blíže vymezenou povinnost. S ohledem na tyto skutečnosti je proto nezbytné dospět k závěru, že jednáním obviněné byly s ohledem na společenskou škodlivost naplněny všechny znaky přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 tr. zákoníku.
Jedná se o mařenku, ale poprve zaznělo v téhle souvislosti, že nepředávání dítěte je společensky škodlivé a tudíž je potřebný trestní postih.

JJL
Stálice fóra
Příspěvky: 942
Registrován: 26 kvě 2013 17:45

Re: Předseda ÚS o střídavce

Příspěvek od JJL » 10 srp 2015 12:51


JJL
Stálice fóra
Příspěvky: 942
Registrován: 26 kvě 2013 17:45

Re: Předseda ÚS o střídavce

Příspěvek od JJL » 17 srp 2015 18:39

nyní k poskytnutí zadostiučinění (řízení 12 let):
"Extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními zakládá porušení práva na spravedlivý proces" - sp.zn. II. ÚS 3496/13 ze dne 23.7.2015
http://www.usoud.cz/fileadmin/user_uplo ... _13_an.pdf

Alharahadza
Stálice fóra
Příspěvky: 272
Registrován: 18 pro 2013 00:46

Re: Předseda ÚS o střídavce

Příspěvek od Alharahadza » 16 zář 2015 22:58

II. ÚS 3742/14
Obecné soudy v České republice musí ve věcech mezinárodních únosů dětí respektovat dřívější rozhodnutí jiného soudu členského státu EU

http://www.usoud.cz/aktualne/?tx_ttnews ... 9b43e92ac6

JJL
Stálice fóra
Příspěvky: 942
Registrován: 26 kvě 2013 17:45

Re: Předseda ÚS o střídavce

Příspěvek od JJL » 16 zář 2015 23:13

jen pro úplnost k II. ÚS 3742/14:
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2014, č. j. 20 Co 499/2014-134, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2014, č. j. 40 Nc 2505/2014-109

milo
Stálice fóra
Příspěvky: 334
Registrován: 17 led 2013 11:45

Re: Předseda ÚS o střídavce

Příspěvek od milo » 02 říj 2015 13:34

Jen pro zajímavost

ESLP předběžně posoudil stížnost 6 občanů ČR na to, že byli nuceni dát očkovat své děti a po odmítnutí jim byla udělena pokuta, jako přijatelnou a vyzval vládu ČR, aby se k ní vyjádřila.

Podle položených otázek vládě (ty většinou nastiňují okruh skutečností, které ESLP považuje za porušení článků Úmluvy) považuje ESLP za problématické:

- zasahování do práva na soukromý život podle článku 8 § odst. 1 Úmluvy - uložením pokuty za odmítnutí dát děti očkovat,

- porušení svobody myšlení a svědomí podle článku 9 § odst. 1 Úmluvy - odmítnutí očkování dětí bylo ze strany žadatele demonstrací jeho svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání,

- porušení článku 2 Protokolu č 1 spočívající v tom, že poté, co odmítli očkovat děti požadovanými vakcínami, nebyly děti přijaty do mateřské školy,

http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-157728

JJL
Stálice fóra
Příspěvky: 942
Registrován: 26 kvě 2013 17:45

Re: Předseda ÚS o střídavce

Příspěvek od JJL » 09 lis 2015 23:32

aktuálně nález k ukládání pokut při výkonu rozhodnutí - sp.zn. III. ÚS 3462/14 :
http://www.usoud.cz/aktualne/pokuta-za- ... -ale-nast/
http://www.usoud.cz/fileadmin/user_uplo ... _14_an.pdf

Odpovědět