S manželem máme 1,5 letého syna a na cestě je druhé (nebylo tak úplně plánované, ale potrat nepřicházel v úvahu). Už v době početí druhého jsem zvažovala od manžela odejít. Je hodný, vydělává, myslím, že je schopný se o dítě postarat, domácnost taky tak nějak zvládá. Z předešlého manželství má 15 letou dceru (z jejich rozvodu se snažím poučit, abych se vyvarovala spoustě věcem). Měsíční výdaje na jeho dceru jsou cca 4500 Kč + lyžák, rovnátka atd. napůl, v péči ji má matka, k nám jezdí jednou za 14 dní na víkend (ale spíš ani to ne, protože u nich se jede bezvýchova – nic nemusí dělat, všechno jí vždy projde, všechno smí, jídlo jen to, co od mala sama chce a u nás si dovolíme chtít třeba pomoc s nádobím, jí se to, co je, co se řekne, to platí). Bohužel je hodně ovlivněná matkou, prožili jsme si s nimi vcelku peklo, ale to není podstatné.
Bohužel už to neklape, dá se říct, že z mojí strany. Cítím, že jako kamarádi je to v pořádku, ale jako partneři to prostě nefunguje. Nechci to nechat zajít tak daleko, aby to přerostlo v nějaké naschvály nebo nenávist. Už to nechci zkoušet lepit, protože to je vždy funkční jen na chvíli.
Chci, aby vše proběhlo co nejvíce v klidu kvůli němu, dětem i celé rodině, proto nechci nic uspěchat a chci mít vše dobře připravené, spočítané, promyšlené.
Manžel si po rozvodu vzal hypotéku + úvěr na byt (celkem cca 750 000 Kč). Spolu máme hypotéku na dům, ve kterém žijeme (1 700 000 Kč + investice do oprav byla okolo 600 000 Kč). Byt je v malém městě a dům asi 4km od něj v malé vesnici.
Nechci prodávat ani byt ani dům, aby po nás něco zbylo pro děti. Finančně bychom to měli zvládnout, navíc nepočítám, že už do smrti zůstaneme sami.
Nájemníky máme v bytě do podzimu 2020, takže to opravdu chci vyřešit v klidu a s dostatečným časovým předstihem, aby mohla proběhnout věcná diskuze, emoce a především smírná dohoda.
Představuji si to následovně: Manžel zůstane v domě a já půjdu do bytu. Než mi skončí RD, bylo by to formou nájemní smlouvy, poté bych nechala refinancovat hypotéku + úvěr, aby to bylo na mě (vzhledem k RD není moc šance u bank toho dosáhnout dříve). Hypotéka na dům by byla pak jen na manžela. Paradoxně velkými změnami v úrocích během cca 4 let vyjdou splátky na dům a byt +- stejně. Z domu bych si vzala jen pár kusů nábytku a svoje věci. Počítám, že bych tak měsíc dávala byt do kupy, než bych se stěhovala (škrábání, malování, zařizování), to vše vždy odpoledne, kdy by mohl někdo pohlídat děti. Prostě aby mu tu nezůstal holobyt, aby tu měly děti vše potřebné a nepřidělávala jsem mu další starosti, protože jde o moje rozhodnutí.
Teď k dětem. Ráda bych společnou péči. Nechci řešit návštěvy ze sociálky a nechat si kafrat do výchovy dětí. Nechci dětem sebrat tátu a naopak jemu děti, stačilo, jak to dopadlo s bývalou manželkou a dcerou. Chtěla bych si požádat o příspěvek na bydlení a na děti (po dobu RD). Tady bych ráda slyšela Vaše zkušenosti, rady – u společné péče není určené výživné, ale co na to úřady? Nebudou si nutit, aby mi manžel posílal alimenty na děti, ačkoli by byly děti ve společné péči (v co nejvyrovnanějším poměru)? Věřím, že se na penězích dokážeme domluvit – třeba budou potřeba boty, tak je jeden koupí a druhý půlku zaplatí, podobně s placeným očkováním atd. Ale co když budou na úřadech trvat na tom, že si mám nechat do dohody o úpravu péče o děti zanést alimenty (už vzhledem k tomu rozdílu kolik je rodič. příspěvek a jaká je jeho výplata)? Mám našetřeny nějaké peníze, které bych postupně čerpala po dobu RD, ale zase to nejsou statisíce. I tak by mi částečně „proplácel“ oblečení, léky… pro děti. Tohle jsem vždy kupovala a zařizovala já, takže nepředpokládám, že by to bylo pak jinak (přece jen mám děti líp „v oku“ co se týká oblečení a nevidím problém to zařizovat dále pro obě strany ), vždycky jen oznámím, že je potřeba koupit tohle a tamto, že už je mu to malé a nikdy nebyl problém.
Ještě mě napadlo, že by tedy posílal na tyhle výdaje třeba 1000 - 2000 Kč (za obě děti dohromady) a bylo by to vlastně „předplacené“ a jakési alimenty by tam uložené byl (vlk se nažere a koza zůstane celá). Nebude to pak muset být označeno jako „střídavá péče“ ? Tzn. že už by byly stanoveny alimenty a už by to muselo k soudu a tomu se chci vyhnout, už jsme si to jednou prošli a bylo to zbytečně stresující. Samozřejmě beru v potaz i tu pánskou ješitnost, že na jednu stranu chci děti 50:50 a na druhou stranu chci „alimenty“. Ale zase by to měl bez práce, protože bych mu nemusela každou chvíli psát, co jsem koupila za oblečení/boty/léky atd. Vím, že děti neošidí. A já jsem zase ten typ, který schovává každou účtenku a vše si zapisuje (dělám to, co jsme spolu, kvůli jeho bývalé, takže už mám docela trénink
) – tak že bych třeba vedla jakési „účetnictví“, aby viděl, na co jsem ty peníze použila. Samozřejmě je to zase otázka důvěry, už jen proto, že oblečení kupujeme převážně z druhé ruky, tedy bez účtenky.Jaké máte zkušenosti se společnou péčí o takto malé děti? Synovi by bylo na podzim cca 2,5 roku a miminu cca 8 měsíců. Pročetla jsem plno různých článků, že čím menší děti, tím lepší častější střídání. Vzhledem k tomu, že bych byla na RD, tak by bylo lepší, aby děti přespávaly u mě a na víkendy by zatím jezdily k tatínkovi. Ráda bych měla třeba brigádu ve volnu, abych byla co nejmíň závislá. Až by syn nastoupil do MŠ (myslím, že by bylo lepší, aby chodil na té vesnici, protože městské školky jsou dost přeplněné), tak by třeba mohl přespávat i u manžela, a to druhé podle jeho uvážení (jestli by se zvládl postarat o tak malé děti ještě k tomu, že chodí do práce). Až by chodily do MŠ obě, tak bych je případně vozila cestou do práce (to jezdím přes tu vesnici) nebo by spaly u táty.
Myslím, že by bylo dobré se dohadovat u takhle malých dětí třeba vždycky týden dopředu, až by byly ve škole, tak samozřejmě podle rozvrhu a kroužků – byli bychom od sebe 2 zastávky autobusem, takže ani dojíždění by nebyl problém.
Jak snáší noví partneři společnou péči? Protože to je opravdu asi náročné, už jen kvůli nějakému plánování společného programu bez/s dětmi. Myslím, že čím menší děti, tím častější jsou potřeba změny v rozvrhu – dítě onemocní, tak nepředpokládám, že by si manžel bral paragraf, po dobu, kdy bych byla ještě na RD nebo že by se nemocné dítě stěhovalo ob den k druhému rodiči, aby ten společný čas byl přesně 50:50.
Teď k miminu. Jak snáší tak malé děti změny prostředí? Myslím jako když by spalo jednou (dvakrát) u mě, jednou (dvakrát) u táty. Říkám si, že čím jsou děti menší, tím spíš si takový systém péče osvojí jako normální a nebudou mít potřebu to nějak sabotovat, pokud budou mít u obou hezké prostředí a plnohodnotný domov (hračky, vybavení, oblečení, lásku, zážitky).
Funguje někde to, že by se za společné peníze koupilo třeba kolo a dítě si ho převáželo, jak by chtělo? Přijde mi zbytečné kupovat takové věci prostě 2x, když bychom od sebe byli jen kousek - buď hodit do kufru případně si udělat výlet na kolech, je to opravdu kousíček. (Bývalá bydlí ve městě, kde bych pak bydlela i já a přesto se vše musí kupovat 2x, protože nemůže zkousnout, že by si to vzala k nám.) Prostě bych chtěla, aby děti věděli, že vše, co mají, mají díky OBĚMA RODIČŮM. Ať už by to byla nějaká dražší věc nebo třeba dovolená s jedním, nebo druhým. Aby chápaly, že kdyby nebylo toho druhého, že by to neměly. (Bohužel dcera z prvního manželství připisuje všechny zásluhy jen mamince, která tvrdí, že vše platí jen a jen ona. )
Vím, že je to šílený román, ale opravdu chci, aby vše proběhlo co nejvíce v klidu, měli jsme předem vyřešené potenciální problémy, byli připraveni na různé scénáře. Nemuseli trávit čas na sociálce nebo u soudu (ačkoli jsem našla plno článků, nevím, jestli pokud je pár sezdaný, nemusí společná výchova stejně k soudu, nebo ne. Opravdu se názory dosti liší). I když samozřejmě život si to naplánuje nakonec úplně jinak.
