Role otce, jsem ještě táta ?

[katalyzator]

Dobrý večer, jsem si vědom kontroverznosti svého přáspěvku, a napsal jsem ho takto proto, že mne trochu dráždí situace, kdy na tomto fóru vystupuje za otce jeho partnerka. Protože potom je situace nejasná - mluví se o otci, který tu ale není, komunikace není přímá. Vaše odpověď mne ale přesvědčila, že u Vás tomu tak asi není.
A musím říct že Vaše vysvětlení na mne udělalo dojem - doprovázíte kluka v jeho težké situaci, podporujete ho, vnímáte ho v jeho těžkých nejasnostech - prostě rogeriánsky, jak jste napsala . Jestli Vás mohu podpořit i já, tak tu podporu přijměte teď, prosím.
Otci samozřejmě rozumím, a v této situaci to hezky napsal jenchlap výše - není k tomu co dodat. Snad jen to, že otcovství je věcí rozhodnutí muže, není to jen biologická danost - je to tak trochu mužská výsada. Ale tato výsada s sebou nese i spoustu bolesti, inu, jako všechno - není to zadarmo. Ale myslím, že Vy svého muže dokážete podpořit, aby tu bolest unesl - a zůstal otcem pro dítě - a mužem pro Vás.

[vali]

No, dekuju moc za podporu, az mi to vehnalo slzy do oci.
Vite, kdyby tu psal manzel, strasne by ho to diskriminovalo, podle stylistiky a urovne gramatiky byste podle me s nim nejednali jako s rovnocennym (nebo jak to napsat), byt i jen podvedome. Pritom socialni a emocionalni citeni ma vyvinute skoro az zensky, vztah k synovi se v tom taky odrazi, ten syn citi, ze u nej ma jistotu postoje, at se deje co se deje, proto, i kdyz se synova matka snazi je spis oddelit, se ji to jeste nepodarilo a snad ani nepodari. Proto je i to osloveni "tato" spontanni, a muz ho nemusi vyzadovat. Manzel se domniva (i se k tomu trochu upina), ze az bude syn vetsi, pochopi a pujde k nemu. To by mu dalo urcitou satisfakci za to, co snasi. Ja se ted snazim podporovat oba, ale 3x jsem je podrazila, a zrejme to vsechny ovlivnilo, aniz jsem na tyhle dusledky vubec pomyslela. Po obe me sestinedeli jsem na syna vyhlasila "stop stav" a pak taky kdyz mi rekli negativni zpravy o mem zdravotnim stavu. Tehdy jeste byvala davala syna celkem bez problemu i vic nez jen 1x14 dni. Do kontextu tech novych udalosti jsem najednou nedokazala "cizi" dite vtesnat, pritom do te doby jsme meli vrely blizky vztah. Manzel mi ve vsem ustoupil, uz ma takovou povahu, a jezdili sami k jeho tatovi. Zpetne si to neprestanu vycitat, syn musel tusit, ze se neco deje ale nevedel co, a mohl si typicky detsky myslet, ze je to jeho vina. Kor kdyz rodinne zazemi s matkou taky nema uplne dobre. Cili jsem se na nem taky podepsala, a ted se snazim, co to jde... Jesteze po celou dobu mu zustal ten stabilni neochvejny prvek - tata. Uf, to se mi ale nepsalo dobre...

[katalyzator]

Dobrý večer,
nevím, ale pro mne za mne to Váš muž může zkusit i s gramatickými chybami. Připouštím, že chyby v gramatice nemám rád, ale ještě víc nemám rád, když si někdo hraje na něco čím není. A jestli Váš muž ví, že v gramatice silnej není, a je s tím nějak srozuměnej - tak to z jeho textu bude znát a vydobude si respektu jinak. Pro mě je to OK.
Jinak mne zaujalo, jak píšete, že "emocionální cítění má vyvinuté skoro až žensky" - a přitom z Vašeho psaní vnímám, že ve Vašem muži toho chlapa vnímáte, stejně tak jako kluk v něm vnímá otce.
Satisfakce je fajn ... ale o ni zase až tak nejde, ne? Satiskace přeci není v tom, že syn k němu půjde - ale že jej prostě bude jako otce vnímat a ctít - a v nejaké situaci někdy v budoucnu se zachová podle toho, jak by se zachoval jeho otec. Pak syn bude mít otce v sobě, bude mu dávat "jistotu postoje, at se deje co se deje" (jak sama píšete), i kdyby byl na druhé straně světa. Nemusí se bát...
Výčitky, hm, ty jsou blbé. Ale já myslím, že je v pořádku, že jste se starala v nějakou chvíli hodně o sebe a vaše nově narozené dítě - prostě jste to v tu chvíli oba nějak potřebovali, a musela jste volit. Podobná situace by ale přeci nastala, i kdyby ten kluk byl Váš vlastní prvorozený syn - to je prostě úděl starších dětí, být jednou sesazený z trůnu, cítit se tak trochu odstrčený a muset se s tím poprat. V tu chvíli Vás potřebovalo Vaše mladší ... a Vy jste se mu dala a jindy to kompenzujete, jinak, zase tomu staršímu. Fungujete podle svého srdce ... a i když se tak možná cítíte, já nevnímám, že byste v tom měla být jakkoliv vinna...

[vali]

no on je takova smeska. Jednoznacne je z nas dvou on vetsi "plačka" co se tyce nejakych emocionalnich situaci v rodine, nebo treba nejakych scen ve filmu. A pak o tom dokola a dokola premysli. Kdyz vede dceru do skolky a ona v satne zaplace, slzi s ni (coz ji tedy ohromne pomuze, ze?). Na druhou stranu nema treba problem podriznout jehne, kdyz by bylo urcene k jidlu (nevim, jestli jste to nekdy zazil, je to sila), posbirat rozmasirovaneho kocoura sousedky ze silnice k pohrbeni aj. Nevim, jak to popsat. Nejemocionalneji podle me reaguje v situacich, kdy ma pocit, ze nekdo v nej vkladal duveru a on ji zklamal. Proto i me obcas vycita, ze jsem syna nacas uplne odstrihla, "ze se mi nehodil", a proste to tak fakt bylo. Kdyz se narodila mladsi dcera, tak jsem taky tu starsi uplne nezavrhla, jen upozadila. Ale vysvetlovala jsem, zapojovala.... S tim synem to bylo jine, najednou k nam skoro dva mesice nemohl, a kdyz prisel, byly poradky jine, bylo tam mimino (jedno, pak druhe) a s nim to nikdo neprobral, jeho veci, jeho postel jinde, proste hotova vec. On je uzasne prizpusobivy, a uz od mimin ty svy segry mel rad, ale fer to k nemu nebylo. A vina to byla moje, manzel to tak nechtel.
No s textem, reknu mu, at napise; par vet bude psat pul hodiny, zpoti se z toho az na ... a odejde, ze to stejne neni k nicemu. Respekt si urcite vydobude, ale u zednicke lzice, naradi a nastroju... To vnima koneckoncu i kluk, je fajn mit tatu, co opravi a vyrobi kde co, spolu pracuji, kuti (a je vyhoda mit takoveho manzela, i kdyz neumi s pocitacem )
Ne o satisfakci nejde, ale jestli nastane, bude mu myslim prijemna, jako vedlejsi produkt.

[katalyzator]

Hm. Kdsyž píšete, o něm, že "ma pocit, ze nekdo v nej vkladal duveru a on ji zklamal. Proto i me obcas vycita, ze jsem syna nacas uplne odstrihla" ... tak to je trochu mimo, ne? To, že zklamal důvěru on vyčítá Vám? To je celé našišato, ale úplně celé. Nezpochybňuju, že to tak vnímáte, věřím, že máte pocity viny ... pokud byste chtěla ale vědět, jak celá situace se mi jeví zvenčí, čtěte dále.
Za mne, myslím, že nezklamal důvěru ani on (pro svého syna dnes představuje přeci jistotu) ani Vy (i když k sobě máte blízko, nejste v roli jeho matky, ale macechy, on matku má). A že to bylo s nejmladším děckem jinak než se starším? Tak se trochu učíte, neasi?

[ota377]

Je celkem jasné, že zakázat manželovu synovi návštěvy navíc v době, kdy se mu narodily sestřičky, nebylo správné rozhodnutí, aspoň mí synové se na narození nevlastního brášky hodně těšili a byli by asi hodně smutní, kdyby svého brášku po narození nemohli navštěvovat a u mne osobně by takový "zákaz" vůbec nepřicházel v úvahu, protože jsem vždy chtěl, aby se mí synové z předchozího manželství cítili jako plnohodnotná součást i mé nové rodiny, ale na druhou stranu opravdu hodně oceňuji, že si uvědomuješ chybu, to dokáže málokdo a jistě budete mít ještě spoustu času prokázat, že manželův syn pevná součást vaší rodinky opravdu je

[vali]

to katalyzator: Ano, opet souhlasim, ale je to mimo i proto, ze to tu pisu zkracene, a nejde vypsat vsechny souvislosti. I u psychologa/psychoterapeuta by vsechny dilky mozaiky vychazely najevo postupne, a taky se kolikrat clovek (zde ja) vyjadri nepresne. Kdyz si prectu ted minule prispevky, tak jsem taky jednou psala, ze si syn uchova spontanni osloveni "tato" pro manzela i pres vymyvani mozku doma, protoze 1/ tchyne mu stale tak i pred synem rika, 2/ ze syn v nem ma jistotu. Spravne je oboji, a ne pouze jedno, a pak pouze druhe...
On tu duveru syna ani tolik nezklamal, bral si ho a jezdil s nim pryc, ale vnima to tak (ja taky), ze ja jsem zklamala duveru syna a jemu je ho za to lito. Protoze je receptivni na zpusobene zklamani, litost vlivem zklamani duvery u sebe a zrejme u kohokoli. (Moje usuzovani). A mozna mu v tom vadi, ze ta prava syna vic neprosazoval, jenze proti me by nemel sanci. On je ustupujici.
Ale ted si to uz sedlo, kdyz je u nas, rozdily mezi detma nedelame, nastanou i chvile jen pro syna, vztahy to ale myslim trochu narusilo. Protoze jsem pro nej byla tehdy dulezitou vztahovou osobou, a pak se nahle vse zmenilo, aniz by k tomu byl adekvatne pripraven. K matce - podle vsech dostupnych infci a okolnosti - ma k idealu matky hodne daleko a syna poskozuje (byt ona to tak zrejme nevnima). Vuci cele sve rodine je konfliktnim a problematickym clovekem, to je fakt, protoze cela jeji rodina je s mym manzelem v lepsim vztahu nez ona s nimi, a jejich vyjadreni ma manzel i pisemne (v jine souvislosti). Cili ten syn potrebuje kompenzujici osoby - i je nastesti ma (babicku vlastni, babicku nevlastni (s tim tedy nesouhlasi manzel, za me ale dobry, syn ji ma rad), castecne snad i druha matky (otcima) - odhledneme-li od faktu, ze nesmi pred nim mluvit o tatovi, nebo ze mu bere fotky se segrama a nedovoli mu je mit apod. a samozrejme stabilniho otce a me jakozto macechu, pokud zrovna neresi sva sestinedeli a svuj zdravot. stav Pak snad i trenera v hokeji snad i dalsi..., z rodiny krome babicky uz nikoho dalsiho, protoze matka umoznuje styk zcela vyjimecne az vubec).

[vali]

Je celkem jasné, že zakázat manželovu synovi návštěvy navíc v době, kdy se mu narodily sestřičky, nebylo správné rozhodnutí, aspoň mí synové se na narození nevlastního brášky hodně těšili a byli by asi hodně smutní, kdyby svého brášku po narození nemohli navštěvovat a u mne osobně by takový "zákaz" vůbec nepřicházel v úvahu, protože jsem vždy chtěl, aby se mí synové z předchozího manželství cítili jako plnohodnotná součást i mé nové rodiny, ale na druhou stranu opravdu hodně oceňuji, že si uvědomuješ chybu, to dokáže málokdo a jistě budete mít ještě spoustu času prokázat, že manželův syn pevná součást vaší rodinky opravdu je

Nebylo to vubec spravne. I on byl myslim smutny a zklamany, nevim jak moc, protoze v te dobe me "jakoby prestal zajimat". Manzel mi ustoupil, on proste ustupuje. Uvedomit si chybu je jedna vec, ale nejak to ty vztahy trochu pochroumalo, to je fakt. Urcite to bude dane i tim, ze se zmenily rodinne konstalace, prisly ty dalsi dve deti a s tim souvisejici. Manzel by to nenaformuloval, ale je to presne jak pises "... vždy chtěl, aby se mí synové z předchozího manželství cítili jako plnohodnotná součást i mé nové rodiny". Coz se dari, kdyz zrovna ja nemam nejaky zasek. Pracuju na tom, jak jsem schopna.

[Nemesis]

Chování Vaší bývalé ženy v pořádku není.
U nás je to podobné, ba ještě horší: můj bývalý manžel dětem ZAKAZUJE říkat mi mami.
Soudu i sociálce je to jedno.

Já mám jako matka tu výhodu, že si s dcerami můžu povídat o tom, jak byly u mě v bříšku. I když jim otec tvrdí, že to tak nebylo, ale ony to chápou.
Vy jako muž sice podobné argumenty nemáte, ale můžete vyzdvihnout podobu (stejné oči, tvar rukou, gesta...). I když se může nový partner Vaší ženy starat o Vaše dítě víc, než smíte Vy, přesto je zde biologické pouto mezi Vámi a Vaším dítětem, které NIKDO nemůže odstranit.