Předseda ÚS o střídavce

Odpovědět
Stellík
Uživatel(ka) fóra
Příspěvky: 14
Registrován: 12 črc 2014 12:35

Re: Předseda ÚS o střídavce

Příspěvek od Stellík » 12 úno 2015 02:32

Kritéria rozhodování při zvažování nejlepšího zájmu dítěte

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1; 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

94/1963 Sb., § 50 odst.1, § 26 odst.2


II. ÚS 2919/14

II.ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015

Kritéria rozhodování při zvažování nejlepšího zájmu dítěte

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Šárkou Apltauerovou, advokátkou, se sídlem Preslova 361/9, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 22/2014-220 ze dne 22. května 2014 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 0 Nc 863/2012-172 ze dne 11. září 2013, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, P. P., zastoupené Mgr. Richardem Kolibou, advokátem, se sídlem Havlíčkova 190/12, Český Těšín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 22/2014-220 ze dne 22. května 2014 a rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 0 Nc 863/2012-172 ze dne 11. září 2013 byla porušena základní práva stěžovatele garantovaná v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 22/2014-220 ze dne 22. května 2014 a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 0 Nc 863/2012-172 ze dne 11. září 2013, se ruší.

Odůvodnění:

I. 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. září 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to ve vazbě na čl. 32 odst. 4 Listiny, zaručující právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči.

2. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 0 P 318/2014, se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku byl nezletilý D. a nezletilá K. V. svěřeny do výchovy matky (dále též "vedlejší účastnice") a otci (dále též "stěžovatel") bylo stanoveno výživné pro nezl. D. ve výši 5 000 Kč měsíčně, a pro nezl. K. V.ve výši 4 000 Kč měsíčně s účinností od 1. října 2013 s tím, že byla určena splatnost výživného za dobu od 1. října 2013. Dále bylo rozhodnuto, že shodná úprava práv a povinností k nezletilým platí i pro dobu po rozvodu manželství rodičů. Posledním výrokem bylo rozhodnuto o nákladech účastníků. Krajský soud v Ostravě na základě odvolání stěžovatele dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud jednak převzal důkazy provedené soudem prvního stupně a jednak dokazování aktuálně doplnil a po vyhodnocení všech důkazů se s rozhodnutím okresního soudu ztotožnil. Po komplexním posouzení zájmů obou nezletilých dospěl k závěru, že je na místě, aby děti vyrůstaly společně a byly tedy svěřeny společně do výchovy matky, neboť rozdělení sourozenců a skutečnost, že otec projevil zájem o svěření do výchovy nezl. D., má na nezl. K. V. negativní vliv, který se odrazil v jejím chování i prospěchu.

II. 3. Stěžovatel tvrdí, že soudy porušily jeho právo vychovávat děti a pečovat o ně dle čl. 32 odst. 4 Listiny, ale i základní právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči. Nereflektováním zákonného kritéria zatížily svá rozhodnutí libovůlí, čímž došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Dle názoru stěžovatele se soudy měly podrobněji zabývat výchovnými předpoklady obou rodičů, skutečností, kdo zmařil mediaci a kdo bojkotuje komunikaci, když je zřejmé, že matka není ochotna spolupracovat, komunikovat a participovat se stěžovatelem na výchově, což je v zájmu nezletilých dětí. Matce bylo zcela legálně umožněno zneužívat své postavení výlučně vychovávat děti a byly tak narušeny rovnocenné podmínky pro výchovu a péči dětí druhým rodičem. Stěžovatel tvrdí, že zneužití postavení matky, které soud nesprávným postupem legalizoval, vytvořilo pocit nespravedlnosti a bezmoci nejen u něj, ale zejména u nezl. D., v jehož důsledku má syn nedůvěru ve spravedlnost a právní stát. Stalo se tak tím, že D. je již ve věku, kdy je schopen formulovat svůj názor, který zmiňoval opakovaně před opatrovníkem a v neposlední řadě i před krajským soudem, kdy spontánně a bez jakéhokoliv zaváhání vyjádřil svůj názor být s otcem. Měl-li soud za nedostatečné takové vyjádření a pochyboval-li o rozumové vyspělosti nezletilého, měl stanovisko ověřit znaleckým zkoumáním.

III. 4. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení Krajský soud v Ostravě a Okresní soud ve Frýdku-Místku a vedlejší účastnici řízení P. P., aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

5. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku, který dle jeho názoru odpovídá zákonu a nebylo jím porušeno žádné ústavně zaručené právo nebo svoboda. Ústavní stížnost proto pokládá za nedůvodnou.

6. Okresní soud ve Frýdku-Místku svého oprávnění vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužil.

7. Vedlejší účastnice ve vyjádření upozornila na to, že z postoje stěžovatele je patrné, že před nezl. K. upřednostňuje nezl. D. Z dokazování dle jejího názoru vyplývá, že možnost rozdělení sourozenců a skutečnost, že stěžovatel projevil zájem pouze o nezl. D., má na nezl. K. negativní vliv. Má za to, že soudy rozhodovaly v zájmu dětí, když dospěly k závěru, že je namístě, aby oba nezletilí sourozenci vyrůstali společně. Dle jejího názoru soudy dostatečně zjistily výchovné předpoklady obou rodičů, kdy bylo prokázáno, že vedlejší účastnice zabezpečovala potřeby dětí péčí o ně a stěžovatel se dětem věnoval v rámci jejich volnočasových aktivit. Vedlejší účastnice přitom nikdy stěžovateli nebránila ve styku s dětmi. Nepopírá, že konflikty mezi rodiči přetrvávají, což však v rámci probíhajícího rozvodového řízení není nic překvapivého. Upozorňuje i na to, že stěžovatel je značně časově vytížen, kdy i z tohoto hlediska by nebyl schopen se o děti starat v takovém rozsahu jako matka. Navíc má z přechozího manželství již dospělou dceru, se kterou tráví poměrně velkou část svého volného času. Navrhuje ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout.

IV. 8. Po zvážení stížnostních námitek, příslušného spisového materiálu a obsahu napadených rozsudků dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

9. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), že mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností soudů a že mu zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné. Na straně druhé mu však v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy náleží posoudit, zda v řízení před soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, a v rámci toho přezkoumat, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

10. Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tím, že soudy nevyhověly jeho požadavku a přání nezletilého D., aby byl nezletilý svěřen do jeho výchovy.

11. Referenční rámec ústavněprávního přezkumu ohledně rozhodování soudů ve věcech péče rodičů o nezletilé dítě po jejich rozchodu Ústavní soud vymezil např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. února 2010, v němž uvedl, že k porušení ústavních práv jednoho z rodičů může dojít v případě, kdy soudy excesivním způsobem nerespektují ustanovení § 26 odst. 2 a § 50 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). V poslední době se k této otázce, řešené soudy již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, komplexně vyjádřil např. v nálezech sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. května 2014 a sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. září 2014 (dostupných na http://nalus.usoud.cz).

12. V uvedených nálezech Ústavní soud konstatoval, že povinností orgánu rozhodujícího o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do péče, je sledovat a chránit především zájem nezletilého dítěte, tak, jak je zakotven v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

13. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte (viz nález sp. zn. I. ÚS 1506/13, body 22-24). Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o svěření dítěte do péče vzít v potaz, patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (viz nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014 body 18-19).

14. Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (tamtéž, bod 23).

15. Z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "předním hlediskem", totiž zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.). Výbor OSN pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Jinými slovy, v případném vyvažování má nejlepší zájem dítěte vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz [viz nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. září 2014, s odkazem na Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), 2013, CRC/C/GC/14)].

16. Jádrem nyní projednávaného případu je tedy posoudit, zda soudy dostatečně zvážily všechna výše zformulovaná kritéria z hlediska nutnosti rozhodnout v nejlepším zájmu nezletilých, a zda tedy existují důvody pro omezení rodičovských práv stěžovatele.

17. Z obsahu spisového materiálu se podává, že stěžovatel od počátku řízení nesouhlasil s návrhem vedlejší účastnice, aby děti byly svěřeny do její výlučné péče, a navrhoval střídavou výchovu (viz jeho vyjádření ze dne 13. listopadu 2012, č. l. 25), s čímž vedlejší účastnice nesouhlasila. Své stanovisko změnil až u jednání dne 9. září 2013, kdy uvedl, že má obě děti velmi rád a chtěl by se nadále podílet na jejich výchově. Protože je mu však známo, že nezl. K. velmi lpí na své matce, souhlasí, aby byla svěřena do její výchovy. Chtěl by však, aby jemu byl svěřen nezl. D., neboť se domnívá, že vzhledem k jeho věku potřebuje mužský vzor. Vedlejší účastnice ani s tímto návrhem nesouhlasila, přičemž kolizní opatrovník navrhl pro případ provádění dalšího dokazování vypracovat znalecký posudek za účelem zjištění výchovných předpokladů obou rodičů a zájmu dětí na jejich rozdělení. Soud prvního stupně však již další dokazování neprováděl a rozhodl o svěření obou dětí do výchovy matce, když především uvedl, že je v zájmu obou nezletilých, aby nebyly trhány jejich sourozenecké vazby.

18. Odvolací soud s ohledem na odvolací argumentaci stěžovatele doplnil dokazování vyžádáním podrobné zprávy kolizního opatrovníka, z níž vyplynulo, že nezletilá K. si i nadále přeje zůstat v péči matky, a to i se svým bratrem, s nímž má hezký vztah. Nezl. D. však projevil přání zůstat u otce, a to i přesto, že sestra chce být s matkou, neboť setkávání se sestrou ve škole, o víkendech nebo na společných výletech by mu připadalo dostatečné. Na svém stanovisku setrval i při výslechu provedeném před odvolacím soudem, kde potvrdil, že chce trvale zůstat u otce. Odvolací soud po vyhodnocení všech provedených důkazů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že je namístě, aby oba nezletilí sourozenci vyrůstali společně a byli tedy svěřeni společně do výchovy matky, neboť možnost jejich rozdělení má na nezl. K. negativní vliv, který se odrazil v jejím chování a prospěchu. Přihlédl i k tomu, že rodiče měli po dobu svého soužití zachován jistý model fungování rodiny, kdy matka zabezpečovala běžné potřeby dětí, a otec se dětem věnoval v rámci volného času, kdy je vedl k různým aktivitám, přičemž nic nebrání tomu, aby i po rozchodu rodičů zůstal takový výchovný režim zachován.

19. Z uvedeného vyplývá, že soudy svá rozhodnutí o tom, kterému z rodičů svěří děti do výchovy, opřely o zájem obou dětí, aby mohly nadále vyrůstat spolu a nebyly tak po rozchodu rodičů zpřetrhány jejich sourozenecké vazby. Rozhodly tak za situace, kdy nezl. D. opakovaně (v rámci výslechu před opatrovníkem i soudem) projevil jednoznačný zájem zůstat s otcem i přesto, že nezl. K. před opatrovníkem vyslovila přání zůstat spolu s bratrem u matky. Před postojem nezl. D. , který měl v době rozhodování odvolacího soudu již téměř 15 let, tak zohlednily především zájem nezl. K., když z provedeného dokazování shodně vyvodily, že možnost rozdělení sourozenců na ni má negativní vliv. Vyšly přitom pouze ze zprávy opatrovníka, před nímž nezletilá měla vyjádřit obavu, že ji otec nemá rád a že upřednostňuje nezl. D. , kterého chce do své péče, a ze zprávy základní školy, z níž vyplynulo, že u nezletilé došlo v poslední době ke zhoršení prospěchu a chování, které podle ní samotné souvisí s domácím prostředím a s tím, že nemá dostatečný klid na přípravu do školy a že se otec více věnuje staršímu sourozenci. Další skutečnosti (výchovnou způsobilost obou rodičů, osobnosti nezletilých, rizika jejich rozdělení, důvody pro svěření nezl. D. do péče otce) již v tomto kontextu nezjišťovaly. Opatrovník nezletilých přitom již u jednání před soudem prvního stupně dne 9. září 2013 vzhledem k návrhu stěžovatele děti rozdělit navrhoval vypracování znaleckého posudku za účelem zjištění výchovných předpokladů obou rodičů i zájmu dětí na jejich rozdělení a porušení sourozeneckých vazeb. Uvedený návrh však nebyl vyslyšen, byť se i dle názoru Ústavního soudu jeví opatření takového objektivního důkazu pro posouzení dané věci ve všech jejích souvislostech potřebným.

20. I když postoj nezl. D. není jediným hlediskem pro rozhodování soudů o tom, kterému z rodičů bude svěřen do výchovy, vzhledem k jeho dostatečné rozumové a emocionální vyspělosti v jeho věku (o níž ani soudy nepochybovaly) je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Pokud se dostal do konfliktu se zájmy jeho mladší sestry (i zájmy vedlejší účastnice), soudy měly svá rozhodnutí založit na pečlivém a komplexním posouzení všech relevantních skutečností (nikoli pouze zájmů sestry nezletilého vyvozených toliko z jejích obav, přání a zhoršeného chování), přičemž při vyvažování jednotlivých oprávněných zájmů měly mít na zřeteli, že zájem nezl. D. má vysokou prioritu.

21. Ústavní soud uzavírá, že v napadených rozsudcích absentuje řádné odůvodnění závěru o vhodnějších výchovných podmínkách na straně matky, přičemž při zvažování zájmu nezl. D. nejsou zohledněna všechna relevantní kritéria tak, jak jsou interpretována v judikatuře Ústavního soudu (viz body 12-15 výše). Postupem soudů obou stupňů tak bylo zasaženo do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo rodiče na péči o dítě dle čl. 32 odst. 4 Listiny.

22. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) stejného zákona napadená rozhodnutí zrušil.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. ledna 2015 Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu

Alharahadza
Stálice fóra
Příspěvky: 272
Registrován: 18 pro 2013 00:46

Re: Předseda ÚS o střídavce

Příspěvek od Alharahadza » 06 bře 2015 21:57

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 12.03.2015 08:30 do: 12.03.2015 09:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 3046/14
Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David, CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 12. 2013 č. j. 0 P 35/2012-2833 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2014 č. j. 28 Co 234/2014-3551
Stručná charakteristika: výchova a výživa nezletilých - veřejnost vyhlášení rozsudku
Označení navrhovatelů: Tomáš Rychtecký, nezl. Tomáš Rychtecký, nezl. Barbora Rychtecká

Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají rozhodnutí obecných soudů ve věci péče o nezletilé, neboť se domnívají, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo rodiče na péči a výchovu vlastních dětí. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvého stupně nevyhlásil rozsudek veřejně, ačkoliv výjimka z tohoto pravidla není přípustná, navíc k jeho „vyhlášení“ došlo za stavu, kdy vůbec nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti soudce, vznesené dne 5. 12. 2013 stěžovatelem. Soud ani nevyhověl návrhům stěžovatele, zejména návrhům na provedení důkazu znaleckými posudky ke zjištění kvality vztahu nezletilých dětí ke stěžovateli, aniž to soud dostatečně odůvodnil, a to ačkoliv těžištěm předmětného řízení je zájem nezletilých dětí. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že mu byla opakovaně zamítnuta žádost o přidělení bezplatného právní zastoupení a osvobození od soudních poplatků, a to soudy obou stupňů a bez řádného odůvodnění.

krhak
Stálice fóra
Příspěvky: 106
Registrován: 13 kvě 2014 13:03

Re: Předseda ÚS o střídavce

Příspěvek od krhak » 09 bře 2015 10:15

Obecné soudy ignorují rozhodnutí ÚS
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci ... vzdory-us/

Ten śtanvní soud je tadfy naprosto k ničemu, když si není schopen vynutit dodržování svých rozhodnutí. K čemu jsou takové rozudky, které nejsou vymahatelné?

JJL
Stálice fóra
Příspěvky: 942
Registrován: 26 kvě 2013 17:45

Re: Předseda ÚS o střídavce

Příspěvek od JJL » 09 bře 2015 12:05

je třeba vytrvat - důsledně podávat odvolání a pokud příp. selže i krajský soud pak ústavní stížnost
uvádějí, že stížnosti na ÚS stále mají a minulý rok se jimi konečně začali i věcně zabývat

Alharahadza
Stálice fóra
Příspěvky: 272
Registrován: 18 pro 2013 00:46

Re: Předseda ÚS o střídavce

Příspěvek od Alharahadza » 13 bře 2015 00:46

krhak píše:Obecné soudy ignorují rozhodnutí ÚS
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci ... vzdory-us/

Ten śtanvní soud je tadfy naprosto k ničemu, když si není schopen vynutit dodržování svých rozhodnutí. K čemu jsou takové rozudky, které nejsou vymahatelné?
Osobně to vnímám jako útok na demokratické principy ČR. O to nebezpečnější, že je systémově realizován orgánem státu, který by ze zákona měl být garantem jejich vymáhání. Z tohoto pohledu představují opatrovnické soudy hrozbu pro ústavní pořádek v ČR.

Alharahadza
Stálice fóra
Příspěvky: 272
Registrován: 18 pro 2013 00:46

Re: Předseda ÚS o střídavce

Příspěvek od Alharahadza » 25 bře 2015 16:34

I.ÚS 3046/14 ze dne 27. 2. 2015

Porušení práva na spravedlivý proces nevyhlášením rozsudku veřejně


Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) T. R., 2) nezletilého T. R. a 3) nezletilé B. R., , právně zastoupených Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem Wenzigova 1004, Praha, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 12. 2013 č. j. 0 P 35/2012-2833 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2014 č. j. 28 Co 234/2014-3551, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 8 a 2) Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, J. R. jako vedlejší účastnice řízení a nezletilých dětí 1) T. R. a 2) B. R., zastoupených opatrovníkem - Městskou částí Praha 8, se sídlem Úřad městské části Praha 8, Zenklova 35/1, Praha 8, takto:

I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 12. 2013 č. j. 0 P 35/2012-2833 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2014 č. j. 28 Co 234/2014-3551 bylo porušeno právo stěžovatele T. R. na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Postupem Obvodního soudu pro Prahu 8 při vyhlašování rozsudku ze dne 18. 12. 2013 č. j. 0 P 35/2012-2833 byl porušen čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky.

III. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 12. 2013 č. j. 0 P 35/2012-2833 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2014 č. j. 28 Co 234/2014-3551 se ruší.

IV. Ústavní stížnosti nezletilých stěžovatelů T. R. a B. R. se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Obsah ústavní stížnosti a průběh řízení před obecnými soudy

1. Ústavnímu soudu byl dne 16. 9. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů ve věci péče o nezletilé.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

3. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 18. 12. 2013 č. j. 0 P 35/2012-2833 zamítl návrh otce na změnu výchovy nezletilých dětí B. a T., o níž bylo naposledy rozhodnulo rozsudkem Okresního soudu Praha - západ č. j. 11 Nc 109/2010-45 ze dne 29. 11. 2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 115/2011-101 ze dne 8. 6. 2011, vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí řízení o návrhu otce na snížení výživného, zamítl návrhy otce na výkon rozhodnutí, rozhodl, že obě děti budou i nadále navštěvovat Základní Školu Praha 8 - Dolní Chabry, upravil styk dětí s otcem, vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí řízení o návrhu na stanovení dohledu nad výchovou dětí a rozhodl o nákladech řízení a předběžné vykonatelnosti.

4. Předtím bylo o výchově a výživě dětí rozhodováno v souvislosti s rozvodem manželství rodičů, kdy byly děti svěřeny do výchovy matky a otci bylo stanoveno výživné 6 500 Kč měsíčně pro nezletilou B. a 5 500 Kč měsíčně pro nezletilého T. Soud prvního stupně nyní po obsáhlém dokazování dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně popsal v odůvodnění rozsudku. Uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá zjištění a proč neprovedl důkazy další. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání stěžovatel a matka nezletilých. Opatrovník nezletilých nepodpořil návrh stěžovatele na změnu výchovy a navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích týkajících se výchovy nezletilých. Městský soud v Praze rozsudek v zamítavých výrocích potvrdil, změnil jej ve výroku o rozsahu styku otce s dětmi a ve výroku o nákladech státu.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně nevyhlásil rozsudek veřejně, ačkoliv výjimka z tohoto pravidla není přípustná, navíc k jeho "vyhlášení" došlo za stavu, kdy vůbec nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti soudce, vznesené dne 5. 12. 2013 stěžovatelem. Soud ani nevyhověl návrhům stěžovatele, zejména návrhům na provedení důkazu znaleckými posudky ke zjištění kvality vztahu nezletilých dětí ke stěžovateli, aniž to soud dostatečně odůvodnil, a to ačkoliv těžištěm předmětného řízení je zájem nezletilých dětí; znalecké posudky navrhované stěžovatelem byly vypracovány znalci v oboru klinické psychologie-pedopsychologie, přičemž znalecké posudky opatřené z podnětu účastníka řízení jsou zásadně rovnocenné těm, které zpracuje znalec ustanovený soudem. Aniž tento postup soud řádně odůvodnil, při ústním jednání konaném dne 16. 12. 2013 a 23. 6. 2014 se nevypořádal s návrhy stěžovatele na provedení uvedených důkazů a následně v odůvodnění rozsudku soud předem devalvoval stěžovatelem označené znalecké posudky pomocí zástupných důvodů (znalec si nevyžádal spis ve věci, nekonzultoval věc s psychiatrem atd.). Dále soud neumožnil stěžovateli, aby se k důkazům prováděným při ústním jednání vyjádřil, v daném případě např. tím, že ačkoliv se stěžovatel z ústního jednání řádně předem omluvil a z jeho podání je zřejmá žádost, aby soud jednání odročil, soud přesto jednal a prováděl důkazy, čímž z výkonu těchto procesních práv a úkonů stěžovatele vyloučil. Soud neposkytl stěžovateli dostatečnou lhůtu a tedy fakticky možnost přednést ve věci svůj závěrečný návrh a při ústním jednání soud vyloučil nejméně v sedmi případech přítomnost veřejnosti, ačkoliv tento postup nebyl důvodný.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že mu byla opakovaně zamítnuta žádost o přidělení bezplatného právní zastoupení a osvobození od soudních poplatků, a to soudy obou stupňů a bez řádného odůvodnění. Soud rovněž porušil zásadu rovnosti účastníků tím, že přes řádnou omluvu stěžovatele ze zdravotních důvodů se žádostí o odročení jednání nařízeného na den 16. 12. 2013 jednání přesto proběhlo. Naopak vůči matce bylo vyhověno žádosti o odročení dne 4. 7. 2013 z důvodu dovolené právní zástupkyně matky. Dále byla stěžovateli odmítnuta jeho žádost nahlížet do spisu u Městského soudu v Praze, což je v rozporu s právy účastníků řízení. Navíc při "kontrole" spisu stěžovatelem dne 10. 7. 2014 chyběl nejen protokol o výslechu nezletilých dětí ze dne 18. 6. 2014, ale rovněž chyběl krátkou cestou soudu dne 23. 6. 2014 předaný rozpis styku stěžovatele s dětmi v době letních prázdnin 2014. V ústavní stížnosti pak stěžovatel namítá další procesní pochybení soudů obou stupňů při vedení řízení.

7. Stěžovatel má za to, že byl rozhodnutím soudů obou stupňů zkrácen na svých základních právech, zejména že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo rodiče na péči a výchovu vlastních dětí ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny. Rovněž tak bylo zasaženo do jeho základního práva na rodinný život ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny.

II.

Vyjádření účastníků řízení

8. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků i vedlejší účastnice řízení - matky nezletilých dětí. Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém vyjádření uvedl, že veřejnost byla u jednání soudu přítomna, a to až do dne 16. 5. 2012, kdy se přítomné osoby chovaly velmi nepřípustným a nepřístojným způsobem, nebyly respektovány pokyny soudkyně k zachování klidu a důstojnosti jednání, veřejnost odmítla podrobit se i pokynům přítomné justiční stráže v jednací síni a došlo k velmi vážnému incidentu, v jehož rámci byla justiční stráž nucena proti osobám přítomným v jednací síni jako veřejnost zasahovat, čímž byl velmi hrubým způsobem narušen průběh jednání. O průběhu tohoto ústního jednání je záznam jak v protokolu z ústního jednání ze dne 16. 5. 2012, tak na videozáznamu (č. l. 314 soudního spisu). Vzhledem k tomu, že soud byl veden snahou o rychlé a účinné ukončení řízení ve věci samé, považoval pokračování takto nepřístojného jednání veřejnosti - otcových přátel a známých - za nežádoucí. Zcela jednoznačně byly naplněny zákonné důvody k tomu, aby soud veřejnost vyloučil a mohl důstojným způsobem v řízení dále pokračovat. Pokud byla vyloučena veřejnost též při ústním jednání dne 18. 12. 2013, kdy byl vyhlášen rozsudek při vyloučení veřejnosti, jednal soud pod dojmem těchto událostí. Nejevilo se jako žádoucí, aby veřejnost rušila důstojný průběh vyhlášení rozsudku tak, jak tomu bylo ve shora uvedeném případě. Vyloučení veřejnosti dne 18. 12. 2013 nemělo žádný vliv na rozhodnutí ve věci samé, neboť toto jednání bylo odročeno pouze za účelem vyhlášení rozsudku. Skutečnost, že ani otec, ani veřejnost nerespektovali pokyny soudu, potvrzuje i sdělení otce o tom, že předkládá jako důkaz videozáznam jednání soudkyně (str. 6 ústavní stížnosti), přestože při žádném ústním jednání pořizování obrazových záznamů nebylo soudkyní povoleno.

9. K dalšímu bodu ústavní stížnosti spočívajícím v tom, že nebyly akceptovány znalecké posudky, které předložil otec, a soud vycházel pouze ze znaleckých posudků soudních znalců Doc. MUDr. Karla Hynka, CSc. a PhDr. Josefa Pavláta, uvedl soud, že se jedná o úvahu soudu, která je jednoznačně vysvětlena v odůvodnění napadeného rozsudku a soud na ni odkazuje. Znalecké posudky, které byly soudem vypracovány, byly vypracovány se znalostí spisu, s možností vyšetřit všechny zúčastněné osoby, a to renomovanými znalci, majícími v dané oblasti velké zkušenosti. Ani vyšetření všech osob, ani znalost spisu nevyplývala ze znaleckých posudků předložených otcem, a žádný z těchto znalců o studium spisu nepožádal. Skutečnost, že soud neumožnil otci, aby se k důkazům prováděným při ústním jednání vyjádřil, se nezakládá na pravdě, neboť otec byl ke všem jednáním řádně předvolán, v některých případech se však nedostavil. Otci byla pro neustálá rušení soudního jednání uložena i pokuta. Při ústním jednání, při němž byla vyslechnuta matka, soud povolil z důvodu jejího těhotenství, aby při výslechu seděla, avšak otec trval na tom, aby stála, a to z důvodu rovnosti stran.

10. Pokud otec namítá, že soud porušil zákon tím, že mu nepřidělil právního zástupce dle § 30 o. s. ř., a to opakovaně, soud v plném rozsahu odkazuje na obsah příslušných usnesení, která byla vždy potvrzena Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím. Otec není nemajetnou osobou, ve společném jmění manželů spoluvlastní velký rodinný dům, jakož i další majetek a k ustanovení zástupce dle § 30 o. s. ř. a osvobození od soudních poplatků soud neshledal důvody. Otec dále poukazuje na přepjatě formalistické pojetí a výklad občanského soudního řádu, které vnímá jako denegatio iustitiae, tedy postup odporující ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces. Na druhé straně se ale opakovaně dovolává porušení právě formálních procesních právních předpisů.

11. Městský soud v Praze ve svém vyjádření zdůraznil, že ve věci při rozhodování přistupoval k oběma rodičům stejně. Zabýval se otcovou námitkou, že soud prvního stupně nedbal jeho práva na spravedlivý proces, když veřejnost z jednání vyloučil a neumožnil veřejnosti pořízení zvukového záznamu z jednání. Přitom vzal v úvahu, že v tomto řízení jde o právní věc týkající se nezletilých dětí, že se při jednání dne 16. 5. 2012 veřejnost dopustila incidentu, jímž hrubě narušila průběh jednání, a bylo možno očekávat, že taková situace by se mohla opakovat. Odvolací soud zvažoval rovněž otcovu námitku týkající se vyhlášení rozsudku nikoli veřejně, a to s přihlédnutím k čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky, se závěrem, že v tomto případě, kdy se k vyhlášení rozsudku dne 18. 12. 2013 dostavil pouze opatrovník, aniž došlo k otevření jednání, dokazování a přednesům účastníků, zkoumaná vada řízení nemohla mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí ve věci a v odvolacím řízení byla zjednána náprava této vady. Odvolací soud při rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, protože tento soud postupoval při dokazování v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, a dokazování doplnil zejména o pohovor s nezletilou B. a nezletilým T., jakož i dalšími listinnými důkazy. Vysvětlil, proč neprovedl důkaz listinami navrženými otcem, tj. posudky jmenovaných znalců (ani jeden z nich neměl k dispozici soudní spis, ani jeden o možnost spis prostudovat nepožádal, ani jeden nevyšetřil matku dětí, neviděl interakci dětí s matkou, ani jeden nespolupracoval na posudku se znalcem z oboru psychiatrie).

12. Odvolací soud se domnívá, že v době rozhodování bylo v nejlepším zájmu dětí zachovat jim stávající osvědčené a stabilní výchovné prostředí u matky. Svěření dětí do střídavé výchovy nebo výchovy otce by v tomto případě nebylo vhodným uspořádáním výchovných poměrů dětí. Bylo prokázáno, že otec neakceptoval všeobecně žádané a akceptované normy chování, nerespektoval zákon a pořádek, dětem dával svým chováním nevhodný příklad a je samotné v jejich vývoji ohrožoval. Při úpravě styku vzal odvolací soud v úvahu obavy a přání nezletilé B., přihlédl i k pubertální fázi jejího vývoje a dospěl k závěru, že dočasně (na dobu jednoho roku) by měla trávit s otcem víkend jen jednou za měsíc.

13. Matka dětí se k obsahu ústavní stížnosti do skončení řízení nevyjádřila. Shora uvedená vyjádření účastníků pak zaslal Ústavní soud k replice stěžovateli 1), který svého práva využil a k věci se vyjádřil. Vyslovil přesvědčení, že při ústním jednání nebyly splněny podmínky pro vyloučení veřejnosti. Postup předsedkyně senátu, při němž vyloučí přítomnost veřejnosti při ústním jednání předem z preventivních důvodů, je dle názoru stěžovatele nejen nedůvodné, ale zejména protiústavní. Z vyjádření předsedkyně senátu vyplývá jakási její vnitřní předtucha, pro kterou vyloučila veřejnost s odůvodněním, že jde o přátele otce. Ze všech záznamů z jednání dne 16. 5. 2012 přitom zcela jasně vyplývá, že soudní jednání rušila svými vysílačkami výhradně justiční stráž a veřejnost byla zcela v klidu, a pokud někomu zazvonil nedopatřením nevypnutý mobilní telefon, není to rozhodně důvod vyloučit veřejnost jako celek, což se dále opakovalo nejméně v dalších sedmi konaných jednáních ve věci. V další části své repliky reaguje stěžovatel na postoj soudu k otázce výchovy nezletilých dětí. V další replice pak stěžovatel poukazuje na skutečnost, že i přes urgenci nebyl Ústavnímu soudu předložen předmětný spis. Podle stěžovatele již od 19. 9. 2012 nebyla jeho zákonným soudcem JUDr. Hana Nová, neboť podala v několika případech trestní oznámení na stěžovatelova obecného zmocněnce, čímž vznikl důvod pro pochybnosti o její nepodjatosti vůči stěžovateli. Stěžovatel taktéž navrhuje sloučení řízení o všech jeho ústavních stížnostech do jednoho společného řízení.


III.

Otázka aktivní legitimace stěžovatelů 2) a 3) k podání ústavní stížnosti

14. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání. Stěžovatelé podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem ve lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Další formální náležitosti však bylo třeba zkoumat u každého ze stěžovatelů samostatně. V případě stěžovatele 1) je ústavní stížnost po formální stránce bezvadná a způsobilá dalšího přezkoumávání.

15. Odlišná situace byla zjištěna v případě nezletilých stěžovatelů 2) a 3). Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou oba nezletilí oprávněnými osobami k podání ústavní stížnosti. V řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 8 byl nezletilým ustanoven opatrovník podle § 892 odst. 3 občanského zákoníku, a to Městská část Praha 8, neboť rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů. K podání ústavní stížnosti je ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. V daném případě první stěžovatel, otec nezletilých stěžovatelů, udělil jejich jménem plnou moc advokátovi k podání ústavní stížnosti, k čemuž však nebyl oprávněn.

16. Po ustanovení kolizního opatrovníka nezletilým pro střet zájmů již nadále nevykonává rodič jejich zákonné zastoupení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 429/2014, též i sp. zn. 25 Cdo 4562/2008), neboť kolizní opatrovník se stává svým ustanovením zákonným zástupcem nezletilého, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže; opatrovník ustanovený soudem "může zmocnit jinou osobu k zastupování účastníka v tom rozsahu, v jakém je oprávněn za účastníka jednat" (stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 9. 10. 1986, Cpj 227/85, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1987).

17. K otázce kolize zájmů mezi nezletilými stěžovateli a stěžovatelem 1) je třeba uvést, že možnost této kolize se jeví jako pravděpodobná i v případě projednávané ústavní stížnosti, v níž jsou napadena rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o výchově a výživě nezletilých dětí. Za situace, kdy v nyní projednávaném případě v ústavní stížnosti otec nezletilých označil oba nezletilé jako stěžovatele a kdy právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [(§ 72 odst. 1 písm. a)] vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis), tj. aby stěžovatel 1) podával ústavní stížnost jménem, ve prospěch či za účelem ochrany práv a zájmů stěžovatelů 2) a 3), jak je patrné z obsahu ústavní stížnosti, byť se jedná o jeho nezletilé děti, je tímto dle Ústavního soudu naplněn předpoklad pro odmítnutí návrhu stěžovatelů 2) a 3) podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 77/04, či ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 2634/11).

18. I když byla jejich ústavní stížnost odmítnuta, nezletilým nadále náleží postavení vedlejších účastníků řízení. Proto jim byl usnesením ze dne 16. 1. 2015 sp. zn. I. ÚS 3046/14 pro řízení před Ústavním soudem ustanoven opatrovník, a to Městská část Praha 8, jenž obě děti zastupoval již v řízení před obecnými soudy. Opatrovník ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti a zejména ke vhodnosti střídavé výchovy uvedl, že zdravotní stav otce byl důvodem, proč navrhoval soudu, aby bylo dokazování doplněno znaleckým posouzením jeho zdravotního stavu, tj. zda je vůbec schopen výkonu rodičovské zodpovědnosti. Do té doby se k této otázce nechce vyjadřovat.

IV.

Právní posouzení Ústavním soudem

19. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

20. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a i se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

21. Jednou ze zásadních námitek procesního charakteru je stěžovatelem popsaná situace při vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně dne 18. 12. 2013.

22. Soud prvního stupně rozsudek vyhlásil dne 18. 12. 2013, přičemž se k jeho vyhlášení dostavil pouze opatrovník. Stalo se tak za vyloučení veřejnosti. Z obsahu spisu (dle odvolacího soudu) vyplývá, že soud prvního stupně při jednání konaném dne 16. 12. 2013 vyhlásil usnesení, že se jednání odročuje za účelem vyhlášení rozsudku na den 18. 12. 2013. Ačkoli stěžovatel uvedený postup napadal již v podaném odvolání, odvolací soud se jeho námitkou sice zabýval, avšak dospěl k závěru, že pokud došlo pouze k vyhlášení rozsudku, nikoli k otevření jednání, k dokazování, k přednesům účastníků, tak "za tohoto stavu lze spolehlivě uzavřít, že rozhodnutí ve věci by bylo stejné (obsah výroku rozsudku by byl stejný), i kdyby bylo rozhodnutí (rozsudek) vyhlášeno veřejně, tudíž zkoumaná vada řízení nemohla mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí ve věci (rozsudku). Za odvolacího řízení pak byla zjednána náprava této vady."

23. S uvedeným konstatování odvolacího soudu však není možno souhlasit. Podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") má "každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti."

24. Podle Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") představuje veřejné soudní jednání základní zásadu spravedlivého procesu. Veřejný charakter řízení chrání strany ve sporu před tajným výkonem spravedlnosti bez veřejného dohledu; je také jedním z prostředků k udržení důvěry v soudy (srov. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M., Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 687 s.). Dovolené výjimky z principu veřejnosti jsou obsaženy přímo v druhé větě čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tak např. v rozsudku B. a P. proti Spojenému království ze dne 24. 4. 2001, č. 36337/97, ESLP konstatoval, že i když čl. 6 odst. 1 Úmluvy zakotvuje obecné pravidlo, že jednání soudu v civilních věcech by měla být veřejná, nevylučuje to samo o sobě, aby stát označil určitý typ případů za výjimku z tohoto pravidla, jestliže to považuje za nezbytné v rámci morálky, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti, nebo jestliže to vyžadují zájmy mladistvých nebo ochrana soukromého života stran řízení, ačkoli samotná potřeba pro takovou obecnou výjimku musí podléhat kontrole ze strany ESLP. Z judikatury ESLP dále vyplývá, že při naplňování požadavku, že je ve věci nutno konat veřejné jednání dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je nutno brát v potaz také právo na rozhodnutí v přiměřené lhůtě a z toho vyplývající potřebu rychlého vyřízení napadlých věcí (Jan-Ake Andersson proti Švédsku, rozsudek pléna, 29. 10. 1991, č. 11274/84). Takové výjimky připustil ESLP v řízeních, v nichž jsou řešeny pouze otázky právní a vysoce technické povahy. Dalšími výjimkami pak jsou případy řízení před vyššími soudními instancemi.

25. Specifickým právem v rámci obecného požadavku na veřejné projednání věci ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy je právo na veřejné vyhlášení rozhodnutí. I zde však ESLP připustil některé výjimky (např. Pretto a další proti Itálii, rozsudek pléna, 8. 12. 1983, č. 7984/77). Přihlédl zejména k tomu, že mnohé členské státy mají - kromě přečtení nahlas - dlouholetou tradici jiných způsobů zveřejňování rozhodnutí svých soudů, nebo některých z nich (např. kasačních), jako je třeba uložení rozsudku v kanceláři dostupné veřejnosti. Soud se domnívá, že je namístě posuzovat formu zveřejnění rozsudku předvídanou vnitrostátním právem dotyčného státu ve světle zvláštnosti řízení, o něž se jedná, a v závislosti na účelu a předmětu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tyto výjimky však nelze vztáhnout na české soudní řízení, v tomto případě na civilní proces.

26. V našem právním řádu je princip veřejnosti, jakož i zásada veřejného vyhlašování rozsudků, obsažen jak v Ústavě a v Listině, tak i v zákonných a podzákonných právních předpisech.

27. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny pak platí, že "každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu."

28. Dle čl. 38 odst. 2 Listiny "má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem."

29. Z čl. 96 odst. 2 Ústavy plyne příkaz, že "jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně."

30. Rovněž tak procesní předpis, v daném případě občanský soudní řád, se otázkou veřejnosti jednání a vyhlášení rozsudku podrobně zaobírá. Podle § 156 odst. 1 se "rozsudek vyhlašuje vždy veřejně; vyhlašuje jej předseda senátu jménem republiky. Uvede přitom výrok rozsudku spolu s odůvodněním a poučením o odvolání a o možnosti výkonu rozhodnutí. Není-li přítomen vyhlášení rozsudku žádný z účastníků, uvede pouze výrok. Po vyhlášení předseda senátu zpravidla účastníky vyzve, aby se vyjádřili, zda se vzdávají odvolání proti vyhlášenému rozsudku". Podle odst. 2 téhož ustanovení se rozsudek vyhlašuje zpravidla hned po skončení jednání, které rozsudku předcházelo; není-li to možné, soud k vyhlášení rozsudku odročí jednání nejdéle na dobu deseti kalendářních dnů. Ustanovení § 119 odst. 2 a 3 se v tomto případě nepoužijí. Jakmile soud vyhlásí rozsudek, je jím vázán (odst. 3). Náležitosti a postup při vyhlášení rozsudku pak upravuje § 15 a 16 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy.

31. Soudním procesem se upevňuje vědomí spravedlnosti. Nelze pomíjet, že veřejné projednání a veřejný výkon soudnictví je významným prvkem kontroly soudní moci, která jinak musí být nezávislá, což věcně vzato omezuje možnosti uplatnění kontrolních pravomocí obvykle užívaných pro jiné úseky fungování státu, označení, chápání a vnímání justice jako kabinetní je schopné napáchat obtížně napravitelné škody v důvěře v soudy a právo, a tím podrývat jejich efektivnost (Wagnerová, E.; Šimíček, V; Langášek, T; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, s.792). Listina výslovně umožňuje určité odchylky od veřejnosti soudního jednání, které je nutno stanovit zákonem a mezi něž je možno zahrnout např. mravnost, obchodní tajemství, důležitý zájem účastníků. Všechny tyto pojmy však podléhají restriktivnímu výkladu a soud je vždy povinen poměřovat ústavně zakotvený princip veřejnosti soudního jednání s konkrétní povahou ohrožení, které má být naplněno, bude-li jednání veřejné.

32. Veřejností soudního řízení se Ústavní soud v minulosti zabýval v několika svých nálezech. Tak např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud konstatoval, že "není přitom pochyb o tom, že smysl ústavní podmínky veřejného vyhlášení rozsudku bez výjimky a smysl poskytnutí i nepravomocného rozsudku je obdobný; t. j. umožnit účast veřejnosti jako záruky veřejné kontroly justice". Obdobně se Ústavní soud vyjádřil rovněž v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/14, v němž zejména odkázal na úvahy o veřejnosti soudního jednání vyslovené již prvorepublikovým Nejvyšším soudem.

33. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2672/07 ze dne 14. 2. 2008 (rovněž dostupný na http://nalus.usoud.cz) pak Ústavní soud konstatoval, že soudní řízení je tradičně postaveno na principu veřejnosti, a ústavodárce význam tohoto principu zdůraznil tím, že jej zakotvil jak v čl. 96 odst. 2 Ústavy, tak v čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle nauky princip veřejnosti spočívá v tom, že soudnímu projednávání věci může být v zásadě kdokoliv přítomen, i osoba na daném případu bezprostředně nezainteresovaná, a sleduje jednak prvek kontroly činnosti soudů a jednak prvek prevence (Pavlíček, V., Hřebejk, J.: Ústava a ústavní řád české republiky. Svazek I. Ústava České republiky. Linde Praha: 1994, str. 233). Jinak řečeno, veřejnost jednání má především umožňovat kontrolu řádného výkonu soudnictví, posouzení "jak ze strany státu koná se spravedlnost", má zabraňovat "utajené" tzv. kabinetní justici. Podle některých názorů je veřejnost jednání zároveň zárukou soudcovské nezávislosti, zřejmě proto, že veřejnost se může přesvědčit o tom, že soudce nejedná a nerozhoduje pod nějakým viditelným dohledem či nátlakem (Sládeček, V., Mikule, V, Syllová, J. Ústava České republiky. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 798 s.). Ještě jinak vyjádřeno jde o všeobecný požadavek na transparentnost soudní moci (Klíma, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, 498 s.).

34. Na rozdíl od ústavní zásady veřejnosti jednání před soudem, jež může být ze zákonem stanovených důvodů omezena či vyloučena (viz výše), veřejné vyhlášení rozsudku jako ústavní imperativ musí být bezpodmínečné a bezvýjimečné, což ostatně jak Ústava, tak i Úmluva výslovně stanoví. Pokud k němu z nějakých důvodů nedojde, nelze tento nedostatek zhojit tím, že odvolací soud pouze konstatuje, že i kdyby k veřejnému vyhlášení došlo, stejně by to na obsahu rozsudku nic nezměnilo. Takový postup a chápání ústavního požadavku na veřejné vyhlašování všech rozsudků je nejen v rozporu s jeho účelem (kontrola justice prostřednictvím veřejnosti), ale je i v příkrém rozporu s chápáním spravedlnosti v našem kulturním a právním prostředí. Z hlediska materiálního chápání právního státu je uvedený imperativ základním stavebním kamenem demokratické justice, jenž má zabránit "utajené" neboli tzv. kabinetní justici.

35. Pravidlo o ústním veřejném vyhlašování rozsudků je třeba interpretovat v návaznosti na čl. 81 Ústavy, podle kterého soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Lze dovozovat, že zejména právě rozsudky se vyhlašují jménem republiky, neboť rozsudek je vyvrcholením soudního řízení, závěrečným aktem výkonu soudní moci, kterým se rozhoduje o právech a povinnostech v dané věci (srov. Sládeček, V. Mikule, V., Syllová, J. Ústava České republiky. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 801 s.).

36. V daném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že předchozí (průběžné) vyloučení veřejnosti z jednání bylo dostatečně odůvodněné jak zájmy nezletilých dětí, zejména ochranou jejich soukromí, tak i zájmem na nerušeném průběhu jednání soudu, a tímto postupem soudu prvního stupně nedošlo k zásahu do práva stěžovatele na veřejné projednání věci ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

37. Jinak tomu však bylo v případě vyhlášení rozsudku dne 18. 12. 2013. Jak již bylo shora uvedeno, nedostatek spočívající v tom, že rozsudek nebyl vyhlášen veřejně, nelze odůvodnit ani obavou o důstojný průběh tohoto vyhlášení, ani jinou závažnou skutečností, jež by v posuzovaném případě mohla vyvstat. Postulát veřejného vyhlášení rozsudku je kategorický a je pouze na příslušném soudu a soudci, jak případné obavy o průběh jednání soudu eliminovat, např. tím, že bude posílena účast justiční stráže v soudní síni, nebo jiným vhodným opatřením.

38. Vzhledem k tomu, že postupem soudu prvního stupně při vyhlašování rozsudku došlo k porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy, jakož i k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, nezbylo Ústavnímu soudu než obě napadená rozhodnutí zrušit.

39. Závěrem Ústavní soud považuje za vhodné doplnit, že ke kasaci obou napadených rozhodnutí přistoupil na základě zhodnocení procesní námitky stěžovatele, aniž by se však zabýval ostatními námitkami, které směřují do věcné problematiky úpravy poměrů nezletilých dětí. K tomuto postupu byl veden jednak tím, že ze strany obecných soudů docházelo k určitému prodlení v reakci na dožádání Ústavního soudu, a jednak s přihlédnutím k situaci, k níž došlo v dalším průběhu řízení, kterou je vyloučení soudkyně JUDr. Hany Nové z jednání a rozhodování ve věci. Vzhledem k tomu, že ve věci bude nově rozhodovat jiný soudce, považoval Ústavní soud za vhodné ponechat mu prostor pro volné uvážení, jak o meritu věci rozhodnout.

40. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele 1) vyhověl [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 12. 2013 č. j. 0 P 35/2012-2833, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2014 č. j. 28 Co 234/2014-3551 zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost nezletilých stěžovatelů 2) a 3) byl nucen odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a návrh nepřípustný.

41. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že ústní jednání v souladu s § 44 zákona o Ústavním soudu nenařizoval, neboť od něj nebylo možno očekávat žádné další objasnění věci. Ústavní soud také formálně nerozhodoval o žádosti stěžovatele o přednostní projednání věci ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť i tak postupoval v řízení s maximálním možným urychlením, jak je to ostatně u věcí, jež se týkají poměrů nezletilých dětí, obvyklé.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.


V Brně dne 27. února 2015

forU
Stálice fóra
Příspěvky: 1245
Registrován: 05 led 2012 20:41
Bydliště: Praha a Středočeský kraj

Re: Předseda ÚS o střídavce

Příspěvek od forU » 25 bře 2015 23:56

Neskutečné zvěrstvo je to odmítání ústavních stížností nezletilých zastoupených zákonným zástupcem. Jednak opatrovník končí pravomocí rozsudku, tudíž v okamžiku podání ústavní stížnosti dítě nezastupuje, jednak o.z. jasně říká, že při možném střetu soud ustanoví opatrovníka, nikoliv že odmítne podání jako nepřípustné. Takže soud měl ustanovit opatrovníka nezletilým jako legitimním stěžovatelům a ne jako vedlejším účastníkům. Nechápu, jak se může Šimáčková pod tenhle právní paskvil podepsat.

Odlišná je situace pro nepřípustnost ústavní stížnosti z důvodu, kdy opatrovník nepodával opravný prostředek, tam je argumentace komplikovanější, ale i tak vede k tomu, že nezletilému by nemělo být k tíži procesní nečinnost opatrovníka.
Holky 9 a 11 let, od 2 a 4 let v péči matky se stykem 40% "dohodou" proti vůli matky, od října 2014 střídavka 7/7 proti vůli obou rodičů.
otec.dite@seznam.cz

krhak
Stálice fóra
Příspěvky: 106
Registrován: 13 kvě 2014 13:03

Re: Předseda ÚS o střídavce

Příspěvek od krhak » 26 bře 2015 11:59

Koukal jsem na stránky ministrstva spravedlnosti. Celková data za minulý rok tam sice ještě nemají ale díval jsem se na dtat zvěřejněná od jednotlivých OS, některé tam jsou.
Takže absolutní počet střídavých péčí sice mohl klesnout, ale klesá i absolutní počet rozhodnutí o svěřování dítěte do péče. Například:
OS Domažlice:
počet rozhodnutí o péči: rok 2012-229 rok 2013 - 223 rok 2014 - 184
společná, nebo střídavá péče: 9 17 15

OS Nový Jičín:
počet rozhodnutí o péči: rok 2012-618 rok 2013 - 736 rok 2014 - 486
společná, nebo střídavá péče: 42 65 54

Jsou to jen lokální data. Nedá se z toho usuzovat jen o trendech u těch OS. Ministerstvo by mělo zveřejnit souhrná data za minulý rok. Navíc od minulého roku se střídavá péče a společná péče eviduje samostatně. :mrgreen: chcu souhrná data.

Alharahadza
Stálice fóra
Příspěvky: 272
Registrován: 18 pro 2013 00:46

Re: Předseda ÚS o střídavce

Příspěvek od Alharahadza » 12 kvě 2015 21:45

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu

od: 19.05.2015 14:00 do: 19.05.2015 14:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu

Označení senátu nebo pléna: I. senát

Spisová značka: I. ÚS 2903/14

Jednací místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151

Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D.

Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2013 č. j. 23 Nc 2411/2013-41, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014 č. j. 16 Co 83/2014-109, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2014 č. j. 23 Nc 2411/2013-98, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014 č. j. 16 Co 145/2014-M 139, proti postupu Městského soudu v Brně při rozhodování o důvodnosti trvání předběžného opatření nařízeného usnesením ze dne 7. 6. 2013 č. j. 23 Nc 2411/2013-10 a proti postupu Statutárního města Brna, Úřadu městské části Brno-střed

Stručná charakteristika: Předběžné opatření upravující poměry dítěte

Označení navrhovatelů: M.L.

Typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti

JJL
Stálice fóra
Příspěvky: 942
Registrován: 26 kvě 2013 17:45

březen 2015 u ÚS

Příspěvek od JJL » 15 kvě 2015 18:53

I. ÚS 122/15 odmítnuto (dítě výhradně v péči matky)
I. ÚS 397/15 odmítnuto (dítě výhradně v péči matky +do zahraničí)
I. ÚS 433/15 odmítnuto (dítě výhradně v péči otce)
I. ÚS 3995/14 odmítnuto (dítě výhradně v péči matky +ze střídavky)
II. ÚS 194/15 odmítnuto (dítě výhradně v péči matky)
III. ÚS 529/15 odmítnuto (dítě výhradně v péči matky +styk FOD)
IV. ÚS 106/15 odmítnuto (dítě výhradně v péči matky)
IV. ÚS 780/14 odmítnuto (dítě výhradně v péči matky +do zahraničí)

Odpovědět